Když si sny vyhodí z kopýtka

Nastřádalo se mi několik dost divných snů. I když... které sny nejsou divné, že jo? Problém je ten, že některé se mi opakují a i po letech vrací a některé mi svojí depresivní atmosférou určí náladu celého dne. Zkusím je hodit sem, třeba už mi pak dají pokoj.

-

Sen I.

Na vyvýšeném místě - trochu v dálce za olysalými stromy - stojí maják. Vypadá spíš jako mlýn, ale je to maják, určitě. Zvenku na něm visí obrovská ozubená kola, která skřípou a pomalu se točí. Já to všechno sleduju z nějakého příkopu. Najednou se odkudsi zvedne hejno vran/havranů (ti ptáci jsou černí, víc si nepamatuju) a vyletí do korun těch nemocných stromů. V tu chvíli začnou padat ze zdi majáku ozubená kola, lámou se, dělá to hrozný hluk, až z toho bolí uši. Kola se kamsi odkutálí, lámou se. A víc už nic...

-

Sen II.

Jdu lesem, ještě s někým, nevím, kdo to je. Možná pokaždé někdo jiný. Cesta vede dost vysoko v nějakém svahu, je úzká, zasahují do ní větve okolních stromů, občas leží přes cestu spadlý kmen. Střih. Najednou stojíme na kamenitém svahu a šplháme po něm vzhůru. Cesta je ukrutně dlouhá, člověk je na tom dlouhém strmém prostranství jako nahý, kam dohlédne, je jen kamenitá zem. Obloha je jednolitě šedá, dost ponurá. Stříh. Stojíme dost vysoko a pod námi je neuvěřitelná hloubka. Vypadá to jako nějaký lom, ale takový prapodivný - po jeho stranách jsou dva skalnaté kužely, jeden je holý, na druhém stojí hrad. Jen tyhle dva kužely uprostřed lomu, hrad, který vypadá, jako by se měl každou chvíli propadnout do té hlubiny, jako by jen čekal, až někdo zakřičí a on se celý rozsype. Má špičaté střechy a nakloněnou věž. Žádná cesta k němu nevede. Zkoušíme se k němu dostat, hledáme cestičku...Střih. Stojíme pod ním. A dál se mi to nikdy nezdálo.

-

Sen III.

Sedím doma na posteli. Naproti ní máme velké šatní skříně (ložnice se mi zdá přesně taková, jakou ji máme i ve skutečnosti). Za nimi se něco hýbe. Aha, medvěd, už jsem ho tu někdy viděla. Ale tentokrát zuří, je zlý a hrozně funí. Chodí po pokoji a někoho hledá. Odkudsi přiběhne medvídě - už trochu odrostlé, ale proti tomuhle obrovi pořád mládě. Medvěd se ho snaží dostat, běhají po pokoji, mě si nevšímají. Už ho dostihl... Zvedne obrovskou tlapu a silou, jakou si asi ani neumíme představit, sejme medvídě k zemi. A ještě jedna rána ...a medvídě je mrtvé. A dál zase nic.

-

Sen IV.

Jsem s rodiči na dovolené u moře. Ve Španělsku. Koupu se ve vlnách, moře je hrozně studené a neklidné, ale dávám si pozor a držím se u břehu. Jsem jediná, kdo se koupe...Střih. Procházím se uličkami města, kde jsme ubytovaní. Míjím klasické hotely, jeden navštívím a projedu se výtahem až na střechu. Za chvíli jsem už zase dole a hledám někoho, kdo by mi prodal nanuka. Jsem v samoobsluze, procházím kolem chladicích boxů plných ryb a nanuků, ale ten můj na mě čeká až u pokladny a už jede na páse. Někdo mi ho tam připravil. Blízám nanuka a venku začalo svítit sluníčko. Procházím se uličkami, které najednou vypadají celkem malebně - už jsem v části města, kde po hotelech není ani památky. Ale o to víc přibývá domů, kde bydlí místní. Zabloudím až do míst, kde jsou na sobě domy nahuštěné až nepěkně a ocitám se před obrovským barokním kostelem. Odevšad se na mě dívají sochy (často mají křídla), kostel působí dynamicky, jako by se neustále hýbal. Nádherná monumentální práce, jediné, co mu nesluší, je ta tmavě šedá jednolitá barva fasády i všech prvků. Snažím se k němu dostat, ale v cestě mi leží hromady odpadků, co lidi vyhazují z oken těch přilehlých baráků. Tak si jen prohlížím sochy. Pak už nic nevím.

-

Sen V.

Ležím na louce a odněkud zní hudba, která mi připomíná skladbu Indian Ocean od Minks ( http://www.youtube.com/watch?v=5S_G0wXoicw ) - skoro nikdy se mi hudba nezdá, jen často křičím nebo mi budík vnikne do snu. Nebe je oranžové a plné mraků. Posadím se a začnu si smažit sedmikrásky - tedy jejich kvítky. Smažím je na pánvi na spoustě oleje, pořád sedím uprostřed té louky a dokola zní podobná hudba. Zafouká vítr a pár sedmikrásek to z pánve roznese po louce. Běžím za nimi a za mnou povlává můj béžový svetr, co vypadá jak rybářská síť. A konec.

-

Sen VI.

Sedím na židli. Cítím, jak mi něco stéká po tvářích. Hrozně mě pálí oči, ukrutně to bolí. Vidím se, jak mi oči začaly najednou krvácet; místo nich mám jen rudé prázdné důlky, ze kterých se řine krev...

-

Sen VII.

Stoupáme s Jeníkem po dřevěných schodech v nějakém domě - nebydlíme tam, neznáme ho, ale máme od všeho klíče. Schody jsou ze světlého dřeva, nové, ale vržou. Odemykáme první dveře, které vedou do podkroví. Potkáváme paní - sousedku - s nákupem, zdraví nás celkem přátelsky. Odemykáme další dveře na půdu. Hned za nimi po levé straně odemyká Jeník zelené dveře - jde to ztěžka, tak do nich kopne. Otevře se nám místnost celá vykládaná červeně natřeným dřevem, maličká, spíš takový kamrlík na košťata. Uprostřed ní stojí židle. "Tak nám utekl," říká Jeník. "Oknem."