Pro děti? Netradičně

Plná dojmů z právě přečtené knihy Červený Nepomuk od Josefa Holuba.

Jak je možné, že není mnohem známější, mnohem slavnější? Tahle knížka je poklad, čte se sama, lehce, krásně a budete si ji pamatovat. Tak proč se o ní tak málo ví?

Příběh dvou kluků - německého a bémáckého. Nýrsko na Šumavě a jeho okolí. Rok 38 se začíná projevovat s veškerou svou obskurností a obludností. Henlajnovci začínají dělat problémy, Češi nejsou o moc klidnější, rozbíjí se židle v hospodách, hází se šutráky do oken, z hecu se zavěšují háknkrojce na stožáry (a pak už jich tam visí víc a víc, z radosti, nadšení, ale i povinnosti). Ztratí se kulomet i socha Nepomuka. Ztrácí se lidi - do Bavor za Henleinem, do Čech utéct před ním, stát se nezvěstným, uhořet. A v tom všem běhají po loukách dva kluci, co se mají rádi Henlein nehenlein (i když na chvíli je to taky poznamená), co si dokážou udělat vlastní Ráj, vlastní "indiánský" život...Co se snaží svůj Ráj ubránit, zachovat a schovat, i když se do něj pletou zbraně a požáry a Nepomukové.

Je otázkou, jestli to má být kniha pro děti. Spíš pro všechny? Čte se sama, je to (snad to nevyzní pateticky?) takové něžné, vtipné i pochmurné, nenucené, skvěle napsané, viděno "očima dvanáctiletého (nebo možná 13?) kluka" - sebe sama (neb by to mělo být dílo s autobiografickými prvky). Není potřeba "okecávek", Holub to umí ve zkratce... Na jedné kratičké stránce řekne všechno a ve vás se mele najednou tolik nálad a pocitů, že si připadáte jako ten kluk na prahu puberty: "V hlavě se mi všechno motá a někde uvnitř bublá hotový galimatyáš. Chvíli je mi do smíchu, chvíli bych brečel, pak dostanu chuť se porvat a za chvíli zas potřebuju pomazlit. Nevím, koho mít rád a na koho mít vztek. Obloha je sice zase čistě modrá, ale co z toho? Stejně to není ta modř, jakou si pamatuju předtím."

-