Asi nejsem badatelský typ...

Můj sociální, kulturní i jakýkoliv jiný život se smrsknul na velice nudné a stereotypní snahy o "vědeckou" (cha, jak vtipně to u bakalářky zní!) práci. Jen já a notebook - v pracovně, na gauči, v posteli, ve škole (kam jsem ho nikdy neměla v úmyslu tahat), u Jeníka v práci, u našich doma... Zavřená ve studených místnostech našeho bytu, pozorujíc něco mezi sněhem, deštěm a nápodobou slunce za oknem. Jídlo - snaha o práci - spánek - jídlo - hodiny trávené okouněním na internetu - jídlo - pokus o práci - spánek. Každý den totéž s rychlostí psaní dvě stránky na den. A to u toho sedím opravdu skoro celý den. Jen ta produktivita je zkrátka na nule... Do toho opravdu povzbuzující dotazy, zda hodlám odevzdávat ještě v řádném termínu a jestli čekám, že to stihnu. Spíš doufám, tak. A ještě vidina dvou celkem nepříjemných zkoušek těsně před odevzdáváním práce (byť "Sudeťačka", s němčinou jsem začala pozdě a moc jsme si zatím nepotykaly; a dějiny umění 20. století zdeformované v něco mezi estetikou, gender studies a globalizací taky nejsou zrovna to, na co jsem se tolik těšila...). K tomu se objevují stále nová a nová periodika, která je ještě potřeba projít, nové publikace, které někdo vyhrabal odkudsi z temných hlubin, sníh a déšť, které neumožňují práci v terénu a pořád míň a míň času.

Dost fňukání. Tyhle sebelítostný výlevy mi vážně práci nenapíšou. Tak trochu sobecky doufám, že v tom nejsem sama a že ty bobky z termínu odevzdání/obhajoby máme všichni dost podobný. Ten, kdo je v klídku, protože krásně zodpovědně bádal už od léta, má můj obdiv za tu disciplínu a moc, ale opravdu moc mu závidím. Třeba si to vezmu jako poučení pro psaní diplomky (pokud se tedy k nějakému dalšímu psaní kdy dostanu...).

Tak "bádání" zdar a hodně štěstí při přesvědčování komise, že právě ta naše práce je úžasná, dokonalá, přínosná, jedinečná a hodna nejlepšího hodnocení :-)))