Když si jaro hraje

Sedím na louce, která ještě pořád vypadá, jako by se po ní přehnál hurikán. Výhled na milované Středohoří, slunko ještě hřeje, i když už zapadá. Nikde nikdo, ještě žádné breberky; ještě se nestačily probudit. První jarní zválená tráva, můj první otisk na louce. Po cestě zpět se soumrakem je od země ještě cítit studeno a vlhko... Začíná to být zase krásné.

-

Sedím na lavičce před domem. Slunce už pořádně pálí a vytahuje pihy. Čas sukýnek je tu a slečna Marnivost neví, kterou zrovna pro tenhle jarní den vybrat. Do červena? Do žluta? Nebo chladnější modrou? Nožky trochu nepatřičně zaryté v záhoncích, kde tu a tam kvetou narcisy. Mezi prsty lezou ruměnice - po dvou, po třech... a snaží se schovat pod studené kamení. Jako by byly z úplně jiného světa a pelášily zas zpátky. Taky čmelák neustále odvádí mou pozornost od učení. Skoroletní den, starosti zmizely!

-

Bouřka se přihnala celkem zběsile. Pročistila vzduch, uvolnila napětí, to jo. Strašpytlové jako já ale radši utíkají fofrem pod střechu, pro mne ta světelná a dunivá show vážně není. A potom, po setmění, zase zpátky domů. V ulici radikálně ořezali celou alej, zvykám si na nový výhled na lesy na kopci nad naší čtvrtí. V té pobouřkové náladě, v té ještě ne černočerné tmě, v té zvláštní večerní tichosti, zdála se silueta kopce tajemná, impozantní (ač to není žádný pořádný vrchol), trochu osamělá a zároveň strach nahánějící.

Jsou věci, které jsou krásné tak zvláštním způsobem, že se to nedá dost dobře popsat. Užívejte si jarních dních, dýchejte ten nový vzduch, vstřebávejte úžasné vůně a střádejte zážitky, které budete mít v hlavě jen vy, protože dál se zkrátka předávat nedají.

Snad se tu brzy potkáme v už dosti optimistické náladě.