To je k vzteku?

Jako doživotní majitelka svého života bych měla pracovat na svém duševním zdraví, neb to také ovlivňuje zdraví fyzické.

Ačkoliv se venku KONEČNĚ udělalo nádherně a to tolik očekávané a vyhlížené jaro snad opravdu dorazilo (a téměř se přehouplo v léto) a tím pádem se každý KONEČNĚ culí a má radost (když už se všichni celou zimu tváří, jako by jim někdo šlápl do ksichtu), vře to ve mně jako v papiňáku. Mám vztek na všechno a na všechny. Nic se prostě nedaří, jak by mělo, padá na mě jedna depka za druhou. Zlobím se na ty, kdo se neobtěžují odepisovat/odpovídat/reagovat/informovat/zdravit/usmívat se... Zlobím se na ignoranty, nevychovance, pragmatiky, pokrytce, lháře a lenochy.

Ze všeho nejvíc ale mám vztek na sebe. Za to, že všem všechno zbaštím, za to, že se snadno pro něco nadchnu a nechci se toho pustit, za to, že jsem naivní, že jsem neschopná, nepoužitelná, zbabělá.

Jenže teď se musí zatnout zuby a ještě trochu máknout, než přijde (snad) bezstarostné léto. A nemyslet na všechny tyhle věci, které člověku znepříjemňují život. Úsměv, úsměv, úsměv, být nad věcí...

Ale aby to tu nebylo takové načuřené...Vítejte u nás za oknem. Narcisky a vůbec všechny jarní květiny jsou nějkrásnější na světě. Fotil Jeník. A taky jedna nabručená zazvorkovská. Jako důkaz, že přestávám být člověkem.

-

-