V přírodě je ticho

V těch dusných červnových dnech, kdy kvetou vlčí máky (a proč zásadně podél trati?) a v noci se nedá spát, jako by celá příroda podivně ztěžkla. Možná tím dusnem, prachem a horkem, možná přípravou na svůj letní vrchol. V trávě to bzučí, cvrká, ptáci nezavřou zobáky...ale když se zaposloucháte, krajina mlčí. Mlčí přes parné poledne, mlčí, když se smráká, mlčí před bouřkou.

Někdy mám pocit, že stromy, když se shýbají k zemi, jako by o mě chtěly opřít své větve a nechat je odpočívat, nechat jim vydechnout. Jenže nestojím nohama pevně na zemi tak, abych to všechno udržela. Jako by celá stromová katedrála stála v tu chvilku na mých ramenou a spoléhala na to, že se mi nepodlomí kolena. A k téhle tíži se ještě přidávají bouřkové mraky, přibližující se nějak moc rychle sem... A pak se zvedne vítr a tíha je fuč, profrčí to krajinou a zůstanou jen silné stromy. A podlomená, bouřkou vystrašená kolena...

-

-

-

-

(kromě té první jsou všechny fotky od Jendy)