Vůně žížal

Je neuvěřitelný, jakej koloběh myšlenek dokáže rozběhnout jedna vůně.

Při cestě na nádraží (samozřejmě za deště) jsem dneska poznala starou známou vůni (či zápach, je-li to více neutrální?). V té směsce mokrého listí, trávy, pylu, květů se objevila "vůně žížal". Přesně tahle směska je připomínkou dětství na pískovišti. Když tehdy ještě před naším panelákem byla pískoviště hned dvě a přebíhali jsme z jednoho na druhé, protože na každém se budovalo něco jiného a byla potřeba to neustále kontrolovat, upravovat, dodělávat. Na jednom se obvykle stavěl obrovský hrad (či pevnost pro vojáčky a tanky, to záleželo na tom, v jakém jsme zrovna byli složení), na druhém se hloubily tunely na vodu (nebo na morčata, když je sousedovic klucí venčili mezi našima bábovkama a kyblíkama). A do těch tunelů jsme házeli žížaly a zasypávali je horami dalšího písku, takže se chudinky svíjely jak splašené. Někdy se na ně s pískem sypala i večeře - nadrcené sedmikrásky, pampelišky, voda, klacíky, listí a bahno. Ti nejsilnější jedinci se ve žlutohnědé hroudě neztratili a vystrčili hlavy (či zadky, dodnes mi to s těmi žížalami není úplně jasné...), aby se nám posléze snažili utéct. Slabší kusy odpadávaly ještě předtím, než vykoukly na denní světlo (ale říkám si, že třeba nám jen chtěly udělat tu radost a neukázaly se, dokud jsme nevypadli domů, určitě to přežily...!).

A to všechno mělo svoji typickou dešťovou vůni. Vůni žížal.

Je mi jasný, že mi to tam nahoře někde počítaj, za každou žížalu zářez pro cestu dolů do teplíčka. Jakej je to jen rozdíl - prcek, co se směje tomu, když pohřbí zaživa pár žížal, a o patnáct let později se mu zželí hmyzáka, co se na okně ve vlaku nedokáže postavit na všech šest zadních - předních, protože jedna vypověděla službu. A tak padá na hlavu a dělá stojky. A tomu by zrovna možná pomohlo, kdyby na něm přistála hrouda písku... Zase špatně.