Podivná neděle

Jak se to stane, že je někdo tak moc nešťastný, že si vezme život? V tomhle krásném létě a ještě k tomu tak mladej člověk, co je vlastně ještě dítě? Teď o prázdninách, kdy by měli všichni juchat radostí? Jak je možné mít v sobě tolik smutku, že to člověka dožene až k takovému nešťastnému činu? Že zničí život nejen sobě, ale i svým blízkým, které to naprosto srazí na kolena? Co vás k tomu dokáže dohnat? Já tomu prostě nerozumím...

Svět nám všem může někdy připadat hrozně nefér a hrozně temnej. Často se plácáme v tom, co se sebou, někdy nám může připadat, že se nám všechno sype. Přesto je ale tolik krásných věcí! Tolik krásy! A i to špatné se přece jednou převrátí v lepší. Proč tomu někteří nedokáží nebo nechtějí uvěřit, proč to pak končí tak smutně? Nene, tohle se nemělo stát... Ustojte to, prosím.

:-( Výmysl provazu a smyčky je ďábelskej.

-----

Dneska jsme taky pověsili motýly na stěnu. Dlouho tam nebyli a dneska, při pohledu na prázdnou zeď, jsem si umanula, že tam zas musí být. Ale jeden spadl a upadl mu kousek tělíčka.

----

V noci jsem nemohla spát. Asi horkem, to je možné. Nebo proto, že jsem se konečně začetla do knihy 1Q84 od Haruki Murakamiho. Že to tentokrát ale trvalo! Celých sto stran. Což při více než 700 stránkové knize je možná ještě v pořádku. Píše se tam o divných pocitech v neděli. Jako by je někdo ždímal. Ano, neděle někdy umí být opravdu vyčerpávající.