Žoržovi z vlčího máku k sedmiletému výročí blogu

Za pár dní zázvorkův blog oslaví sedmé narozeniny. To to letí! Kdo by byl tehdy čekal, že tenhle zaznamenavatel zázvorkových zážitků i názorů, smutků i euforie, uchovávač fotek, deník, cíl výbuchů hněvu i naprostého štěstí, tenhle šuplík, do kterého zázvorek házel výplody své fantazie...vydrží po tolik let. Když si dneska prohlížím nejstarší články, vidím, jak moc se to tu změnilo. Za ta léta stránky prošly samozřejmě několika kosmetickými úpravami a blog několikrát získal naprosto jinou vizuální podobu. Buď takovou, která lépe vystihovala momentální rozpoložení, nebo byla zkrátka jen potřeba trochu "upravit fasádu". Určitě jste už zaregistrovali, že i k novému výročí došlo na stránkách k radikální přestavbě. Je to strojové a docela tmavé; ale takové to teď má být, léto neléto. Chci teď být na chvíli strojem, i když se mysl toulá v kořenech vlčích máků...

Pamatujete si ještě na Žorže z vlčího máku? Je to neuvěřitelné, ale už je to pět let, co přišel na svět. A před více než čtyřmi lety jsem mu napsala dopis. Tehdy to bylo opravdu neveselé období, zázvorek se plácal sám v sobě po nechtěném odloučení, byl nějakou dobu na všechno sám a připadal si, jako by snad žil na nějaké hodně pomatené planetě, kde má každý z každého srandu a starosti se hází přes rameno lopatou. Vždycky v té samotě někdo probleskl...aby zase vzápětí zmizel. To až později to bylo zase dobré, moc pěkné. A Žorž - akoliv si ten dopis nejspíš nikdy nepřečetl - byl obrovská morální podpora.

Nenene, teď se opravdu nevracím do doby před čtyřmi lety. Mám se krásně a ten pocit si užívám. Poslední dva roky jsou báječné, po boku Jeníka je všechno tak nějak v pohodě, bez starostí; veškerou podporu teď čerpám u něj. Nikdo se o mě neumí tak hezky postarat. Jeho trpělivost s mou osobou je neuvěřitelná. Vydrží moje falešné pobrukování třeba i právě vymyšlených písniček, bláznivé večerní tančení mezi oknem a sušákem na prádlo, hru na dirigentku, kdy do něj šťoucám při řízení auta, vyrábění broží po nocích, kdy mám všude roztahané nitě a bodám do něj jehlou, neustálé otravování, že chci někam na výlet a být na vzduchu ("Ty by chtěla nejradši někam na výstavu do lesa, co?"), zvládá i to, že na něj nikdy nezbyde celá hlavně pro něj čerstvě upečená buchta, protože ji přece musím hned po upečení ochutnat, jak se mi (ne)povedla, musí se chudák přenést přes to, že nejraději snídám v posteli (anebo v jeho dokonale vyleštěném autě) a on s hrůzou snáší každý drobeček, že se mu při jízdě na kole lepím na blatníky a frfňám, že už mě kopce nebaví... Však také kdyby to všechno takhle nebylo, nebude září :-) Tahle doba je rozhodně jiná než čtyři roky zpět.

Milý Žorži,

jsem to ale kamarádka, když se Ti ozývám po více než čtyřech letech! Často teď na Tebe vzpomínám - všude je plno vlčích máků a já hádám, který z nich je ten Tvůj. Rostou podél kolejí a podél cest, zářivě červené okvětní plátky vesele svítí v zeleni a snad ještě chviličku budou. To je možná na celém létě to nejkrásnější.

Věřím, že Ti je dobře. Častokrát jsem se o Tebe strachovala, obzvlášť když bylo dlouho zima a mlhy. Nevím ani, jestli ještě stojí ta stará nádražní bouda, do které Tě zima vyhnala. Pavouci pořád budou plést sítě a zima přijde rok co rok znova... Snad i Ty sis vždycky nějak poradil.

Někdy jsou noci, kdy jsou hvězdy tak blízko, že je možné se jich dotýkat, kdy silueta Střižáku vypadá překvapivě hrozivě a město je mimořádně zticha, noci, kdy se nám můry lepí na okno a vůně fajfky kličkuje přítmím za závěsem. Kolem je někdy až moc lidí a stejně jsem mezi nimi sama. Nebo chci být sama. Nebaví mě vysvětlovat. Ostatně co je komu do mé hlavy, co? Kdyby se někde dal sehnat rentgen, kterým se dají tyhle věci odhalit, aniž by člověk musel cokoliv vysvětlovat a následně sledovat reakce, které takové věci způsobí, bylo by to o moc příjemnější. Záklopka, která je drží jen v podobě myšlenek, je někdy to nejlepší, co člověk může mít. Liška má zůstat v noře a nevystrkovat čumák, když ví, že tak jí to jde nejlíp. V noře jí nic nehrozí. Ale někdy by si stejně člověk přál, aby se z myšlenek stala slova a dokázala všechno krásně barvitě popsat... To pak liška z nory vyběhne v bláhové důvěře, že zrovna ji myslivec ušetří nebo se jí rány vyhnou. Jenže i lištičky jsou zvířátka naivní; jen co se odhodlala vystrčit čenich, už dostala první ránu. A přímo do čenichu. A když chtěla přeci jen ještě utéct, dostala další. Myslivec perfektně odvedl svou práci. Ale může se na něj za to člověk zlobit?

Žorži, tolik se toho od posledního dopisu přihodilo! Chtěla bych Ti to všechno jednou vyprávět. Hezky popřádku, i když...určitě víš, že já umím vyprávět jen dost nepřehledně a chaoticky. A taky mám ukrutně špatnou paměť. Zkusím si to pro Tebe nacvičit :-).

Žorži, můžeš se mi někdy ozvat? Nějak? Zkus se poptat třeba Tvého kamaráda havrana... Snad nejsi sám. Já si někdy připadám moc sama; zvláštní, viď? Někdy volám po pohlazení - třeba okvětními plátky tvého máku - jen takové lehounké, jemné pohlazení po tvářích, po vlasech... A ono často nepřijde. A mně je z toho pak smutno.

Znáš ještě někoho ve vlčích mácích? Dnes jsem na kole projížděla krásně barevnou cestou. Spousta vlčích máků, kopretin, třezalky a nějakých modrých, fialových a narůžovělých kytiček, jejichž jména bohužel neznám. Což v případě, že se jimi nehodlám ládovat, asi nevadí. Ale chyběli mi tam motýli - nevíš, kam se ztratili? Kam odlétli? Ještě o víkendu jsem jich viděla spoustu. bylo to sice hodně daleko a ti motýli byli hlavně smutní černí, ale alespoň ty louky trochu žily. Tyhle byly takové...mrtvé. Ale stejně krásné.

Žorži, věřím, že se o Tobě brzy něco dozvím. Že se třeba brzy setkáme. A že si příští zimu budeme zase povídat o starých pavučinkách, které někdo dávno opustil, Ty mi budeš vyprávět o tom, jak vypadá jaro, když vlčí mák ještě nekvete, jaká je zima, když těžký sníh zasype havranům křídla, a já Ti budu vyprávět o vyhřátých ponožkách za podzimních večerů a o letních ránech při otevřeném okně.