Snídaně o půlnoci

Od Romči jsem dostala tip na zajímavou knížku. Snídaně o půlnoci od Louise Armanda.

Tahle knížka rozhodně nehladí po duši, nezaleje vás bezbřehým optimismem ani nepošle do snivého světa. Je kousavá, temná, pesimistická, plná nečekaných a rozhodně originálních metafor, deště, tmy, krve. Připomíná mi to hodně Nicka Cavea (tedy literárně), je tam trochu Depeche Mode či Joy Division a Cure (kdyby měly knihy soundtrack). Cestujeme mezi Prahou, Moravou a Latinskou Amerikou. Tedy, mezi Prahou plnou pajzlů, bordelů, skladišť, moravskými vinicemi a jatky a v malarických psychózách pralesem na kanoi. Hlavní "hrdina" vám určitě sympatický nebude. Má za sebou pár brutálních zážitků (které postupně odkrývá). Potácí se po nocích zlomyslnou a špinavou Prahou, chlastá, co se do něj vejde, někdy si dá něco ostřejšího, co mu navodí zvláštní stavy, zažívá sexuální dobrodružství se šlapkami (jako by dnešní literární hrdinové vždycky museli mít nějakou sexuální úchylku).

A pátrá po někom, koho už nikdy najít nemůže.

Celou dobu jsem měla takový divný, svíravý pocit. Ne kvůli nějakým nechutnostem, na to mám žaludek vycvičený. Spíš v očekávání, co z minulosti dotyčného přijde dál, jaký další démon bude vypuštěn na svět. A taky ta beznaděj a nehostinnost. A metaforiku, tu má Armand skutečně geinální.

Jestli doporučit? Určitě tomu, kdo má v sobě dost optimismu. Tomu, kdo se sám v sobě plácá, už nejspíš trochu míň - pro jeho vlastní dobro.

"....Brzy začne přímo ze sudu prýštit první burčák. V ústech šumí jako jedlá soda a rychle kysne. Všichni, kdo pracovali na sklizni, se potácejí kolem sudu a rituálně burčák hltají jako ryby vzduch. Nějaký Boží výnos všechny zavazuje k tomu, aby se ožrali jako dobytek. Lokty pracují téměř s presbyteriánskou zuřivostí. A zatímco se nasává burčák, přivede místní statkář vybranou prasnici a podřízne jí krk. Pověsí ji na hák nad vchodem do stodoly a vyvrhne ji. Žbluňk! Krev se odvádí do vaničky na jelítka. Tři vzdechy pro malé prasátko.(...)

Ležím ve staré vaně a vedle mě leží Regen, sledujeme hvězdy a posloucháme, jak se ožralé dvojice páří ve tmě mezi hrozny. V záři vatry se míjení stínů mění v divoký muří tanec, který se vine vzhůru do noci jako rachejtle. Pomyslím si, jak krásné by bylo ležet takhle s Regen navždy. Mít volnost vynalézat svět. Vlastnit východ slunce. Plachtit před velkou povodní, v záři teplého oranžového světla. Někde nad bláznivou muzikou, smíchem a opilými hlasy se však vznáší hukot, který neúprosně sílí, až nám nad hlavou visí jako nějaký obrovský černý pták, který ztmívá úplně vše."