Vzteklá

Nad ránem bledne obzor v protějším okně. Byt se probouzí z temna, každá jednotlivost se vynořuje z modročerna.

Oživly popelnice. Mluví skrz svá víka ke kočkám, co se zapomněly na ulici, a budí spáče ze sna.

Dvojice ptáků si na nebi hraje na babu. Švitoří, až z toho bolí uši. Pak zaletí do měnících se šípkových keřů.

Vlaky ospale kličkují po kolejích a popadají kozí dech. Mají zpocená okna.

Z ledového rašeliništního jezírka vykukují červené nohy. S cihlovými nehty. Někdo se pořádně namočil...

Na rozpáleném asfaltu leží had. A taky myš a žába. Pohádková trojice, co už si v žádné pohádce nezahraje.

Do parapetu bubnují těžké dešťové kapky. Čím přibývá můr uvnitř, tím víc je kapek venku.

Hromy duní jako válečná kanonáda. Zem se otřásá.

Vzteklá jako rozzuřený pes. Zbytečně a přesto. Vzteky metá blesky po noční obloze a utišuje krajinu těžkým dusnem. A štěká, bezdůvodně, ale přesto. A beze zbytku potvrzuje, že pes který štěká, nekouše.