Koncertní triáda
Dlouho se tu neobjevilo nic z hudebních vod, tedy pokud nepočítám texty Karla Plíhala. Kdy může nastat lepší příležitost něco k tomuhle tématu spatlat, než když během jednoho týdne navštívíte tři - hudebně i zážitkově naprosto odlišné - koncerty?
V pátek 4. 10. se jelo do pražského MeetFactory na islandskou kapelu Múm. Kdo mě trochu lépe zná, ví, že je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Jejich písničky si hodně komorně (intimně?) prožívám a užívám a provází mě všemožnými náladami (míněno tím i ty rozjuchané a infantilní). Nejsilnější to bylo vždycky asi u písně The Ghost you draw on my back, však jsem si k ní taky kdysi dala jistý závazek (dodnes nenaplněný)... Tenhle rozvláčný úvod sem sice možná nepatří, ale snad dokáže vysvětlit, proč jsem z jejich koncertu měla obavy. Jak jim to půjde naživo? Jaké to je, prožívat jejich písně s desítkami dalších lidí?
Prostor smíchovské MeetFactory na mě žádný dojem neudělal, a to mám tyhle "kdysiindustriální" prostory ráda. Hlavně by to chtělo trochu pořešit ten bar přímo v koncertním prostoru - u jiných kapel to možná tolik neruší, ale zrovna Múm dělají muziku, která pracuje i s tiššími pasážemi a když během nich slyšíte krafání od piva, dokáže to rozbít nejednu pěknou chvíli.
Předskakoval jim islandský kolega Sin Fang (Bous), který to celé pojal jako elektro večírek typu "nenadchne, neurazí" a nějak mi tedy nevadilo si ho odposlouchat stranou vsedě na zemi. V lecčems to i tak byly poučné chvilky. Múm, to ovšem už bylo něco jiného...Začali zlehka, projeli všechna alba (a myslím, že si to rozvrhli moc pěkně), jen jsem doteď nebyla schopná dešifrovat jednu z prvních skladeb... Třeba mi někdo pomůže? Pokud se u nich dá mluvit o hitovkách, pak až na výjimky hráli jen ty. Bylo to moc pěkné, komorní, nepřepálené. Však také nehráli pro nějak extra početný dav... Holkám zpěvačkám to náramně šlo - jedna hopsající, živá, hravá; druhá éterická a ďábelská zárověň, šeptající, lámající si vaz a mlátící sebou o zem. Zvuk byl taky perfektní. Kromě těch duchů zahráli všechny mé oblíbené věci, tak kdo by pak mohl odcházet nespokojený? A přesto... nějaké malé ALE tam je. Nedokážu ho přesně odůvodnit a ani pořádně popsat. Snad že je přeci jen prožívám raději soukromě? Snad že jsem krom hudby vnímala taky plno jiných věcí, že jsem nedokázala myšlenky připoutat jen ke kapele a nechala je toulat, kam si zrovna umanuly? Třeba nebyla chyba v jejich profesionálním výkonu, ale v mé neschopnosti se naplno soustředit. Nevím. Přesto jsem si jejich vystoupením splnila zase jeden koncertní sen a rozhodně si to budu pamatovat.
Video je sice z koncertu v Hong Kongu a na "našem" koncertu se mi to zdálo povedenější, ale aspoň pro představu...
A ještě fotky pro zvědavé:
V úterý 8.10. jsme vyrazili na koncert postrockerů 65daysofstatic do pražského Roxy. 65DOS jsem už jednou naživo slyšela, a to jako předskokany The Cure v roce 2008. Tehdy jsem je upřímně příliš nevnímala, těšila jsem se jen na milované "Kjůry", ale přesto jsem si pak jejich alba "v klidu domova" naposlouchávala. Tentokrát měli být hlavními hvězdami oni a jako předkapelu měli taktéž postrockové Sleepmakeswaves. Ti moc příjemně překvapili - valili do nás skvělou muziku tak, že ačkoliv jsme původně plánovali odsedět je v povzdálí na schodech, nedalo nám to a přesunuli jsme se před pódium. Obavy, aby předkapela nebyla lepší než hlavní hvězdy, byla naštěstí nakonec lichá. 65DOS nastoupili dost pompézně a nadchli, rozjeli to bezvadně. Prostředek mě ale upřímně chvílemi nudil, jednotlivé skladby jsem nepoznávala a přišlo mi to celkově nevýrazné. Ale závěrem si zas napravili reputaci, konec měl šťávu! Škoda jen těch světelných a kouřových cukrblat, epileptické světlo ani laser nejsou zrovna to, co k muzice potřebuju, v tu chvíli radši zavírám oči a doufám, že s těma vopičárnama brzy přestanou. A ještě jedna výtka, která se tedy netýká koncertu - Roxy asi vážně není klub pro mě. Securiťáci u vchodu, kteří sice zabaví lahev vody, ale nože je nechávají chladnými... A vůbec to celý bylo takový...pražský.
Video přímo z našeho koncertu, hitovka Radio protector...
A opět nějaké fotky:
Poslední akcí byl sobotní koncert kapely WWW v ústecké Mumii. Až hodinku před začátkem jsem se rozhodla, že nakonec půjdu - doprovod jsem neměla, samotné se mi nechtělo a "wéčka" jsem naživo už několikrát viděla. Ale jelikož mají nové album Atomová včela, ze kterého jsem do koncertu neslyšela jedinou skladbu, navíc do nálady posledních dní se tahle temná party hodila skvěle (je pravda, že pokud nemáte zrovna náladu usmívat se od ucha k uchu, pobídne vás to spíš jít do koupelny a tam si to hodit. Tahle kapela prostě není pro slunná odpoledne u zmrzky, zato sobotnímu nočnímu slejváku sedla jako prdel na hrnec...).
Hustili do nás svoje úsečné výkřiky i chladnou, skoro industriální muziku, až to bolelo. Studený a nezúčastněný zpěvaččin hlas v kontrastu k Sifonovu emotivnímu projevu, strohé a nevysvětlující texty, k tomu opět nějaká ta videjka, jak jsme u nich zvyklí. Nové skladby se mi tedy zdály mnohem tanečnější než ty na starších albech (chvílemi to byla skoro až d´n´b party), ale fungovaly na mě. Nevím, jak zní na albu v "normálním" provedení, ale živě mě bavily. Podle recenzí (které jsem si ještě před koncertem prolétla) nové album není zrovna dvakrát pecka, takže jsem se tak jen přesvědčila, jaký je nesmysl číst si recenze na něco, co jsem ještě neslyšela/neviděla/nečetla - pak má člověk akorát pramalou chuť vyzkoušet si to sám a už je dopředu ovlivněn něčím názorem. Trhněte si nohou ...:-)
Fotky nejsou (je to Mumie!), tak jen video z nějakého jiného živáku...
Komentáře
Okomentovat