Někdy se prostě nedaří.

Někdy to na jednoho padne jaksi všechno najednou a má dojem, že na co sáhne, to pokazí. A všechno je najednou chmurné a černé. Prostě se nic nedaří. A pak přijde taková ta hloupá potřeba si postěžovat a vlastně se asi tak trochu politovat. Ale fuj.

Znáte ten pocit, kdy si připadáte naprosto neužiteční a nepotřební? Kdy si uvědomíte, že nejste vůbec nic? Několik let třeba studujete, abyste pak zjistili, že vás nikde nechtějí a nepotřebují, že vlastně vůbec nic nevíte, neumíte a všichni vám dávají najevo, jací jste nedoukové. A najednou víte, že všechno, co jste doteď dělali, bylo opravdu zbytečné a k ničemu. Nebo alespoň máte ten kousavý pocit. Navíc ten, kdo vám může pomáhat a podpořit vás, je najednou taky pryč, protože se i v jedné domácnosti kvůli nedostatku času jen míjíte za unavených večerů. A jinak to asi hned tak nepůjde. Dokonce nejsem schopná ani postarat se o květiny; všechny mi vadnou, lístky jim padají stejně jako stromům na podzim a nějak se u mě nemají dobře.

Chcete prostě jen tak usnout na rameni, nechat se hladit ve vlasech, nemluvit, protože vám není do řeči. Nikomu nic nevysvětlovat. Nechat si zahřát studené ruce a slyšet, že to zase bude dobré. Že všechno má smysl, že ten pocit zmaru je jen chvilkový. Že budete moci být jednou užiteční. A taky ujištění, že v mlze se neztratíte, protože máte dobrého průvodce.

-