Jde se do mlhy.

Listopad je měsíc beználadový... plný výkřiků do prázdna, které vlastně nemají žádnou souvislost, nejspíš ani význam. Ale potřebují ven. Odpusťte.

Pihy na rukou jsou rozeseté do podoby souhvězdí. Je tam Malý vůz, Polárka i Orionův pás. A na druhém předloktí mi vzniklo souhvězdí Tryskáče. Jenže prohlížet si vlastní ruce, to je trochu...zvláštní. Tak snad raději schovat je do barevných palčáků. Ale i cizí ruce se povětšinou schovávají; před zimou, dotykem, jen tak ze zvyku. A prosit někoho, aby vám je ukazoval, to se asi nesluší. Pane, máte pihy? A kdo jen tak na požádání udělá něco tak intimního, že vloží své ruce do těch vašich, abyste si je mohli prohlédnout, abyste je zahřáli, abyste je pohladili? A má se o to žádat, prosit?

Listopad je mlžný měsíc. Tedy plný mlh, ne mlžení. Když se cesta zvrtne v putování za mlhou - a všude kolem je mlha - kdy se dojde na konec? Tam, co září ta lampa? Tam, co je mlha ještě hutnější? Anebo tam, co už se rozplyne? V mlze se jeden nevyzná. Krásně se v ní ztrácí. A všechny stromy, cesty, lampy, vysílače se objevují z ničeho nic a zase mizí. To je nádhera. Když se vám něco nelíbí, necháte to za sebou, ona to pohltí. A pokud nebudete pátrat, ani to nevydá.

Na podzim se s kůží na trh nechodí. To není vhodná doba. Všichni mají spíš depresivní náladu a taková kůže, či vlastně cokoliv od nádobí po zeleninu, nikoho nezajímá. A když se do toho položíte naplno, ostatní zachumlaní - třeba prodejci punče - jen pozvednou koutky nad vaší naivitou. "I kdepak, paní, šetřete síly. Podívejte, je tu někdo, koho byste oslovila? Buďte k nim lhostejná jako my. Všichni ti zvědavci vždy jen koukají, ale nic nekoupí. Nabízíte vše. Ale komu?"

-

-