"Musí lejt a né jen kapat"

Někdy má člověk potřebu vyhrocených emocí, silných zážitků. Kontrasty, nahoru dolů a to všechno s vervou, až na doraz. Chce slyšet lámat skály, pukat zem, dunět bubny, až z toho brní tělo, křičet do vyřvání hlasivek, utíkat, co mu síly stačí, hlasitě se smát, brečet do vyčerpání, protančit celou noc, stát za bouřky na kopci a vysmívat se bleskům, v silném větru otevřít okna dokořán a čekat, co se stane, zarytě a upřímně nenávidět, zažít něčí silnou nenávist, naplno a bezhlavě milovat, zažít to být někým moc milován... Snad je to jakási forma psychopatismu, snad jen touha prožít si všechno v plnosti. Upřímně. Ne jen povrchně, ne jen naoko, neschovávat se. Se vším všudy, ať už bude výsledek jakýkoliv. V tu chvíli a v takovém rozpoložení je totiž úplně jedno, jestli vás sejme blesk. Nebo jestli se kvůli prudkému větru ani nemůžete nadechnout.

Ne vždycky se ale člověk může rozběhnout po louce a nechat se zmáčet deštěm tak, aby měl pocit, že jsou živly pořád nad ním. Ne vždycky je zcela normální řvát tak, že to jednomu urve ušní bubínky. A zásadně nikdy na povel nepohnete zemskými deskami. Právě a pouze ony se k tomu totiž musí rozhodnout.

Tak už sis přišel pro mě
slyším vrátka "vrzy-vrz"
nežila jsem v citech skromně
chceš-li, tak se proto mrz
a i kdybych měla zkapat
radši trysk mám nežli klus
musí lejt a né jen kapat
nevydrží se mnou slabej kus

(Radůza - Du, du, du)

Tyhle dámy si přetlak (zřejmě) řeší harmonikou. Tedy v případě Radůzy nejen tou, samozřejmě. A jde jim to sakra dobře.

-