Zase sny

Někdy na začátku roku jsem se prostřednictvím zazvorka zbavila některých svých opakujících se snů (http://zazvorek.blog.cz/1302/kdyz-si-sny-vyhodi-z-kopytka). Tedy, snad zbavila. Teď se zase nástřádalo pár jiných, ve kterých se opakují podobné motivy, i když jako celek se nevrací nikdy. A tak to zkusím znovu.

Sen I.

Nedávno jsem se seznámila s jednou moc krásnou zrzavou upovídanou slečnou. To je realita. Ve snu mě pozvala, ať za ní přijedu na návštěvu. Přijela jsem do velikého města, které místy vypadalo jako Praha, místy jako Chánov u Mostu. Přesně mi popsala, jak se k ní domů dostanu. Tramvaj mě vyhodila mezi obrovskými vysokými budovami, které vypadaly jako lepší novější paneláky. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Jedna z budov vypadala jako správní sídlo; do té jsem vešla a nějak jsem se ocitla v nejvyšším patře. Musela jsem sejít do suterénu. Nikde nikdo, chodby byly hrozně maličké, vypadalo to trochu jako výtahová šachta. Nějak se mi podařilo dostat ven; ocitla jsem se na betonovém plácku sevřeném mezi těmi vysokými budovami. Volám slečně, že jsem ztracená, a ona najednou stojí vedle mě a vede mě širokými rušnými ulicemi pryč. Míjíme žlutý barokní kostel. Chci zjistit, co je to za kostel, kdy byl postaven, a tak nechávám slečnu utíkat ulicemi dál, aniž by si všimla, že už s ní nejsem, a zůstanu stát před ním. Vidím jen tabulku popsanou písmem, kterému nerozumím.

Konec snu.

Sen II.

Přestěhovali jsme se s rodiči a sestrou na okraj nějakého velikého města. Bylo to jakési sídliště vysoko na kopci, odkud se dalo do města dojet jen jedinou tramvají a všude stály chladné bílé paneláky. Všichni se rychle zabydleli, ale já jsem tam byla nešťastná, chyběla mi možnost útěku do přírody. Tak jsem se začala toulat, což se nikomu nelíbilo, ale já věděla, že spíš než do školy musím někam jít. Tak jsem jednou náhodou objevila krásný výhled do zalesněných kopců mimo město. Na jednom z těch vršků byla dokonce vidět teplická Doubravka - a mně se zastesklo po původním domově. Tak jsem si slíbila, že se do těch kopců jednou vydám; půjdu, kam chci, a snad dojdu tam, kam potřebuju. Nevím, co měl být cíl. Pak jsem se za stmívání vracela domů a na točně mezi paneláky zrovna čekala poslední tramvaj. Nasedla jsem do ní.

Konec snu.

Sen III.

Ležím v posteli v nějaké roubence. Je tma, ale postel je hned pod oknem, takže ke mně svítí světlo z ulice. Něco moc těžkého mi leží na hrudi. Dusí mě to. Když otevřu oči, je to pryč, jako by to uskočilo. Zase spím. Něco mě lechtá na noze, ale tentokrát mě to neprobudí. V místnosti jsem sama, ale slyším hrát nějaký hudební nástroj podobný klarinetu.

Konec snu.

Sen IV.

Potkávám se s kamarádem z dětství, Blecha se jmenoval. Vypráví mi, že vypěstoval nějaké nové ovoce (název už si nepamatuju, ale končil na -ice) a chce ho začít prodávat u nás v paneláku (v mém původním bydlišti). Nabízím mu svůj pokojíček. Vylepí přes okno obří plakát s názvem toho prapodivného ovoce. Jsou to takové žluté kuličky podobné špendlíkům, má jich plné pytle a prodává je přímo z okna v sedmém patře. Najednou se ve vzduchu objeví kamarád Veseláč - stojí na parapetu a nakupuje ovoce do síťovky. Samozřejmě mu ty kuličky propadávají dolů na zem.

Konec snu.

-----

Mimo téma.

Nedávno - konkrétně při přepisování textů Karla Plíhala do takového malého sešitku (viz dole)- se zrodil malý modrý panáček. Od té doby se objevuje dost často; vždycky na mě odněkud jukne a chce se mu na papír. Tak když už jsme u těch snů...

-

-

(hrdina jde - tak trochu proti své vůli - zachránit princeznu zakletou ve stromě; pokud ji nezachrání, bude z ní stejně nemocný strom, jako ten vpravo)