Keď moruša spieva

Opravdu nevím, čím to je, ale každý podzim se mi nakupí spousta skvělé hudby, až to pomalu nestačím vstřebávat. Snad je podzim nějaký víc vjemový, nebo zkrátka na podzim vychází výborné desky, nebo je to tím, že trávím víc času doma a tak mám čas naposlouchávat muziku. Ať už je to jakkoliv, pokračuji tu v hudební masáži. Tak tedy promiňte. Třeba se podaří někoho inspirovat?

Tentokrát bude řeč o fungl novém albu Moruša biela slovenské zpěvačky Jany Kirschner.

Hehe, ano. Nikdy, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že budu tuhle zpěvačku poslouchat. Ne že by ten její popík byl kdovíjak hrůzný, v tomhle směru se od Slováků máme pořád co učit. Ale pustit si ji dobrovolně? Jenomže to všecko bylo. Tahle krásná dáma je už dneska úplně jinde než V Cudzom meste.

Morušu jsem objevila naprostou náhodou díky článku na idnes.cz, kde jednak psali o jeho nedávném křtu, jednak album vynášeli do nebes. "Odklon k experimentům, návrat do vlasti, ke kořenům, k lidovkám"...Nu ano, tak dáme té dámě šanci!? Moruša biela je první částí zamýšleného dvojalba, přičemž druhá část bude mít název Moruša čierná, měla by být převážně elektronická a vyjde snad někdy na jaře. A už teď můžu říct, že se na to pokračování moc těším, protože "jednička" mě naprosto uchvátila.

Album otevírá píseň Až príde večer. Kdybych měla tak krásný čistý hlas jako Jana Kirschner, zpívala bych to jednou svým dětem jako ukolébavku. Minimální hudební doprovod, něžný zpěv a text, při kterém se vám chce jen ulehnout do trávy a dívat se na mraky, co plují po obloze. A strávit tak celý den až do soumraku. Zní to jako klišé, ale to bylo to první, co se mi u toho v hlavě vykreslilo. A pak taky to uspávání dětí. Jednoho to rozněžní... Však si to pusťte a uvidíte.

Dvojka se jmenuje Promenáda a dokázala bych si ji představit jako soundtrack k poklidnému filmu. Kávička, vyhřáté kupé vlaku, klobouky s mašlemi, co vlají ve větru. Tak nějak by to vypadalo, plyne to pěkně pozvolna a pobaví textem.

Třetí věc s názvem Divná to u mě vyhrála na celé čáře. Dostala mě tak moc, že si ji musím pouštět pořád dokola. A pořád a pořád a neoposlouchá se. Asi se z toho stane taková moje úchylka. Když ono je to ale tak neskutečně krásně živé! Lidovkově hravá a lehká věc. A ten text, to je veliká paráda. Donutí vás to tančit s poťouchlým úsměvem na tváři, tedy alespoň já se před psaním tohohle článku točila po místnosti několikrát kolem dokola, jako bych měla obří sukni. Samozřejmě v nepřítomnosti svého muže, neb před lidmi zásadně netančím :-) A protože jsem z ní vážně moc nadšená, tu ji máte...

Následuje další má oblíbenkyně, "skočná a odpíchnutá" skladba s názvem Sama. Slyším v tom klezmer (to se moc povedlo!!) a místy se ozývá mužský sbor jako z emérických filmů, kde černoši zpívají "pampadam" do toho mikrofonu, co vypadá jak malý kovový Saturn. Tančím dál, postupně nestíhám. Neustále se totiž zrychluje, přidává, aby bylo na samém konci dovoleno vydechnout.

Po předchozí smršti zklidní Palisáda. Ačkoliv má moc pěkný text a hudebně by se přesně hodila do nějaké pohádky plné kouzel, nějak se mi nezakousla pod kůži. Třeba se to povede příště; tohle album se nedá naposlouchat napoprvé a vyžaduje soustředěnost. Jako kulisa prostě nefunguje, zato při každém poslechu nabídne nějaké překvápko.

Další věc je zase z úplně jiného soudku. Písnička Z jedného Martina mi v hlavě nabídla spojení "plovárenská nadsázka". Nevím, jak to může fungovat dohromady, ale zkuste si to pustit. Vypadá to, že muzikanty i zpěvačku to dost bavilo. "Že keď príde čas, vyzlečiem sa donaha, hojdať sa na vlnách, to by bola paráda".

Iba raz, to je zase jedna filmová s krásným hudebním podkresem. Housle jsou zkrátka kouzelný nástroj! A refrén je důkazem toho, že i relativně "normální" písnička může dneska fungovat. A u textu jsem se upřímně pousmála. "Na ulici v zmätku, hluku, čakáš na mňa, podáš ruku, očarená náhle stratím reč; nebýva to u mňa zvykom, mávam problém zostať ticho, poznám už tie triky naspamäť.."

Předposlední píseň se jmenuje O hore a vtáčkovi. Zpěvem mi trochu připomíná nějaké novější věci od Lenky Dusilové, hudebně je jako odraz zvláštního snu. Zamlžené slunko a jeho odlesky v malých sklíčkách, které jsme našli po cestě právě v tom zasnění. když je poskládáme dohromady, třeba si vzpomeneme, co se nám to zdálo.

Poslední Vidina je opět silným zážitkem. Úchvatný text doporučuji pozornosti. Díky delší stopáži nabízí skladba dvě různé úrovně: zpočátku klidná, opět filmově rozvláčná věc (Moruša by opravdu mohla fungovat jako soundtrack!) se zhruba od poloviny postupně dramatizuje a zrychluje, je naléhavější, ďábelštější, aby se ke konci zase ztišila a zklidnila. Tu ji máte:

Spíš než podzimní náladu má pro mě tohle album takové jarní vyznění. Morušu tu nevidím opadanou a smutnou, ale jarně živou a zelenou. Žádné tlející plody na konci léta obklopené vosami, jen radost. Nádech slovenské lidovky v tom opravdu je a to je parádní. To jsou ty kořeny. A na tohle konkrétně já rozhodně slyším. A ty nástroje! Té filmové nálady je tam také dost. Ale tolik zdůrazňované experimentování v tom neslyším, spíš naopak - nejde přece jen o ty návraty?

Album Moruša mě zkrátka moc příjemně překvapilo a pohltilo. Pokud i druhá část bude tak dobrá, bude to skvost. Nebojím se to slovo použít, i když vím, že se někdy nadchnu až moc snadno; ačkoliv by se člověk neměl nechat unést, nevidím důvod, proč se při hodnocení takových věcí držet zpátky. Vždyť hudba je právě o tom, jak působí na "první (popř. druhou, třetí...) dobrou". A když se drápkem zachytí, proč se tomu bránit.