O jedné smutné pohádce v čase předvánočním

Tentokrát to bude trochu netradiční.

Dnes poprvé jsem pocítila vánoční náladu a při té příležitosti jsem se pustila do výroby nějaké té sváteční dekorace. A jelikož už se pár týdnů utápím (mimo jiné, a vlastně doslova) v hudbě k filmu Malá mořská víla (Karel Kachyňa, 1976), pustila jsem si k tomu právě toto. V televizi se jí totiž s největší pravděpodobností nedočkáme - je to právě jedna z těch pohádek, která dávají jednou za pět let, neb je málo veselá, málo laskavá, málo troškovina. To, že tahle "pohádka" skutečně nemůže fungovat jako kulisa pro jinou činnost, mi došlo v první čtvrthodině a výroba výzdoby šla stranou. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně úplně zapomněla, co je to za dílko. Jako v dítěti to ve mně nijak hluboký dojem nezanechalo, to jsem spíš baštila disneyovskou rudovlásku Ariel. A už chápu proč. Tohle totiž NENÍ pohádka pro děti...

-

Musím souhlasit s názorem, že filmy pro děti by neměly být moc tragické. Taky mi samozřejmě vadí ty kýčovité rozjuchané trapnosti, ale předkládat dětem tak krutý příběh jako je právě andersenovská Malá mořská víla, to je snad přeci jen pro tu malou naivní dušičku moc. Andersen se s tím nepatlal. A moc oceňuju, že se s tím nepatlal ani Kachyňa. Ale dětem nemá smysl to pouštět, nelíbilo by se jim to. Narozdíl od disneyovské verze to totiž není ani veselé a hravé, ani plné roztomilých postaviček, ani to nekončí happyendem. Konec dostáváme pěkně alá Andersen.

Už od začátku je to hrozně smutné. Pohádka je to ponurá, atmosféra tísnivá, podmořský svět je krutý a chladný. Lodě se tam topí pro radost a jejich vraky se dávají vílám darem, lidem se tu vysmívají. Nádherná hudba Zdeňka Lišky, neobvyklé kostýmy a na svou dobu prazvláštní vizuální hrátky. K tomu impozantní Radovan Lukavský jako vládce všech moří a krásná, tak moc krásná Miroslava Šafránková geniálně konfrontovaná se svou slavnější sestrou Libuškou.

"První kámen bílý s její dlaní srůstá, druhý kámen rudý zamyká jí ústa, třetí kámen černý v jejím srdci zůstal. A v tom třetím kameni sama navždy zkamení."

Příběh o víle, která se zamilovala do smrtelníka, obětovala pro něj to nejcennější, jen aby mohla být alespoň na chvilku po jeho boku, a nakonec ji osud stejně vypeče a ona se smíří se svým tragickým údělem, to sice zavání patosem, ale... Kdo by to s tou křehotinkou neprožíval? Je to vyhrocené, jistěže. Proto je to tak silný a nejednou ztvárněný příběh. A je to krásné. Nádherné. Až z toho naskakuje husí kůže.

Takže až budete znuděni všemi těmi oříšky (nic proti nim, je to moc pěkná pohádka, ale notně okoukaná) a čerty a sladkými princeznami, "vydepkujte se" Malou mořskou vílou. A vychutnejte si ten úžasný nepohádkový konec.