Myslím krušnohorsky

Ze své nevyléčitelné lásky ke Krušným horám se tu vyznávám celkem často. Však taky když celý život žijete v jejich podhůří, nalepeni na jejich svahy, můžete je buď nekriticky milovat, nebo mít naopak nutkavou potřebu zmizet do rovin. Nedávno jsme s kamarádkou Monikou ocenily, že jsou ty hory dosud neobjevené, turisticky neatraktivní (ač se to pozvolna mění) a prázdné. Vždyť zřejmě právě proto je máme tak rády!

Po dnešním výletu k našemu mlýnu (viz níže) mám vůči těm našim horám nějakou rozněžnělou sentimentální náladu, a tak mě při prohlížení fotek napadlo, kolik času jsem tam nahoře už vlastně strávila. Než vám představím Mohelnici, cíl naší dnešní cesty, letem světem několik fotek z rodinného krušnohorského alba (rozněžnělej člověk přece může bejt jen k rodině, i když jsou to kopce, ne?:-))

-

V létě 2010, ještě než jsme se kvůli studiu rozprchli po celé republice, se nám podařilo udělat výletovací partu a několikrát vyrazit nahoru. Tady dřepíme pod větrnými eletrárnami na Moldavě.

-

-

Pravděpodobně tentýž výlet, jen jsme se přesunuli na vrch Stropník nad Osekem. A už nám bylo horko. Inu, proměnlivé horské počasí..:-D

-

Několikrát jsem nahoře pouštěla draka, však jsou tam na to ideální podmínky. Opět léto 2010, okolí Fojtovic.

-

Tahle skvělá činnost se ale dá provozovat i pozdě na podzim, třeba v okolí Cínovce.

-

Samozřejmě se tu dá sportovat i v zimě. Třeba sáňky, to je to pravý pro krušnohorský prostředí! :-)

-

Co by to bylo za výlety bez pořádné svačiny? Krabice s tousty a termoska nejsou ovšem nic originálního, o něco poetičtější snad mohlo být ládování se hráškem a třešněmi na lavičce pod košatým stromem u Mohelnice. Z toho bohužel fotky nejsou, ale vzpomínky parádní. Škoda jen, že nahoře se toho zbaštit moc nedá. Leda jeřabiny a jim podobné bobule či horská květena...

-

-

...pravda, člověk se z toho moc nenají. Doporučuji hledat při cestě pošlé srnky a divoké čuníky. A táhnout s sebou valník.

-

Občas se Krušné hory stanou pracovním prostředím. Natáčíme dokument...

-

-

...nebo fáráme do dolů...

-

Ale jednoznačně se tam vždycky máme krásně!

--

-

-

-

-

Poslední fotka mi udělala můstek k dnešnímu výletu. Chtěli jsme omrknout náš oblíbený mlýn, který stojí na okraji obce Mohelnice, tedy vlastně Müglitz, neb česká strana už neexistuje. Müglitz se nachází cca 3 km od obce Fojtovice a asi 5 km od známého turistického cíle Komáří vížka, na nějž vede údajně nejdelší lanovka v ČR (čerstvě prohlášená kulturní památka). Název obce je odvozen od potoka Mohelnice (Mogylnica), což znamená cosi jako voda tekoucí mezi pahorky. Tato říčka tvoří státní hranici, kterou tu krom toho místy vyznačují ještě prvorepublikové hraniční kameny. Osud obce po druhé světové válce není v této oblasti ničím překvapivý - Němci vysídleni, budovy chátrají, pak jdou dolů, obec neexistuje. Na německé straně hranice naštěstí přežívá osada Müglitz, v níž se nachází právě náš mlýn...

-

(pro tuto fotku zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:M%C3%BCglitz_(Altenberg)?uselang=de)

-

(zdroj totéž, co výše)

Teda, tenhle mlýn samozřejmě není tak docela náš. A s největší pravděpodobností ani nikdy nebude. Ale v létě 2011 jsme si ho s Jendou objevili při našem prvním výletě a ohromně nás nadchl, tak jsme si ho tak trochu přivlastnili, alespoň ve snech. Naprosto vážně říkám, že nebýt to na německé straně (a tedy neřešit německou legislativu a obštrukce) a mít nějaký ten peníz navíc, dávno bych usilovala o to tu bydlet. A z Jendových reakcí soudím, že i on by se tomu překvapivě nebránil. Objekt je neobývaný, otvory zabedněné/zazděné, protější stodola asi ponechána svému osudu, mlýn jako takový naštěstí na spadnutí zdaleka není. Jistě, bylo by na tom hodně práce a spolklo by to fůru peněz, jenomže... To místo, to prostředí, hory, atmosféra, jakou to tam působí...! Tahle kombinace z toho dělá mé vysněné bydlo.

Inu, to byl tedy náš mlýn. Jediná informace, kterou k němu mám, je jeho pravděpodobný název odvozený z mapy - Hartmannův mlýn. Není toho moc, ale při své zasněnosti si říkám, že bude lepší nechat ho dřímat a už se k němu moc nevracet a výlety raději plánovat dostatečně daleko od něj... :-)

Ale jelikož k němu vedla moc příjemně zasněžená cesta, ještě přihodím pár zimních fotek. Neb toho nemám nikdy dost.

-

-

-

Co je na tomhle, že jo. Jenomže, ono to není tak, jak to vypadá! Je to určitě zamrzlé zrcadlo pro horské skřítky. Ale taky je pod tím možná zamrzlá nějaká obluda a čeká, až ten led trochu roztaje.

-

-

Po cestě jsme potkali tři odvážné běžkaře, naprosto nechápu, jak v těch pár centimetrech mohli něco našlapat. Cestu zpět jsme se rozhodli trochu pozměnit. Vydali jsme se přímo údolím potoka Mohelnice, jelikož jsme ve sněhu viděli stopu běžek a tedy jsme usoudili, že se podél koryta dá jít a hlavně někam dojít. Cesta to byla překrásná (fotky bohužel nemám, protože zima během hodiny dokázala vysosat celých 48% baterky). Potok byl místy zmrzlý úplně, místy vytvářel zmrzlé vodopádky, místy jen kry a někde hučel jak velká řeka, cesta běžela úzkým údolím, nad nímž klenbu vytvářely zmrzlé stromy. Postupně jsme se ale museli tou stromovou slavobránou prodírat, občas taky dávat pozor, abychom nezahučeli do potoka a stopy běžek ve špatně průchodném terénu najednou nahradily stopy bot (i tenhle adrenalinumilovný běžkař zřejmě pochopil, že se dál nedostane). Když si Jenda všiml, že běžkař přešel potok a dál pokračoval pohodlně na druhé straně, usoudili jsme, že to musíme poskakováním po kamenech zvládnout taky. Naštěstí jsme se nevykoupali a vesele dotrajdali do Fojtovic.

K Mohelnici se musím určitě s foťákem ještě vrátit, než mi potok rozmrzne. Úplná zimní pohádka.