V Zahradě (rajské?)

"Krásný podzim. Ale zima bude dlouhá, přemnožily se vosy." "Vím, mluvil jsem o tom s mravenci."

Poslední týdny mám velké štěstí na dobré filmy, až z toho nestíhám všechny ty pocity vstřebávat. Morgiana, Pěna dní, Oddíl 10 z Navarone, Synové Norska, Smích racků... Je to sice průřez asi čtyřiceti lety filmové tvorby, ale každý z těch snímků můžu doporučit, rozhodně žádná ztráta času. Jestli mě ale v poslední době nějaký film opravdu zásadně oslovil a ohromil, pak je to slovenská Zahrada z roku 1995 režiséra Martina Šulíka.Už to, že jsem ho během jednoho týdne viděla potřetí a klidně bych si ho pustila znovu a pak zase znovu, asi dostatečně dokazuje, že i filmem může být člověk posedlý.

Jakub (Roman Luknár) je třicátník, učitel, bydlí ve městě s otcem krejčím (Marián Labuda) a obšťastňuje otcovu zákaznici, vdanou paní Terezu (Jana Švandová). Vztahy s otcem jsou na bodu mrazu, práce ani dovádění s Terezou ho nenaplňují, a tak se rozhodne na pár dní odjet na venkov na chátrající opuštěnou zahradu, která patřila jeho dědovi; zprvu se záměrem ji prodat, ale...

Zahrada, plot, dům, skleník, střecha - vše se mu rozpadá před očima a zároveň žije svým životem. V posteli zabydlené ptačí hnízdo, v pokoji sídlí netopýři, courají se tam ovce, toulavý pes, pod střechou vosí hnízda a jablek na zahradě tolik, že by z toho nadělal pálenku pro celou vesnici. Také nachází dědův zápisník psaný zrcadlově obráceně a díky němu se učí dívat na svět trochu jinak. Potkává mladinkou, tak trochu šibnutou a záhadnou Helenu (Zuzana Šulajová), která má tu "zazrcadlovou magičnost" v krvi, a tak Jakuba učí spoustu přirozených i nevysvětlitelných věcí. Přes dědovu pozůstalost postupně srovnává svůj vztah s otcem, krom toho se taky v jednotlivých kapitolách (film je na ně rozdělen) setkává se třemi chlapíky, jež by podle jmen, chování i svých průpovídek mohli tvořit učebnici dějin filozofie pro nás méně zdatné. Jedna z nich cituje:

"Keď má človek problémy, je to ako by bol v miestnosti, z ktorej sa nemôže dostať von. Skúša to oknom, ale to je veľmi vysoko. Skúša to komínom, ale ten je veľmi úzky. A potom sa rozhliadne okolo a vidí, že dvere sú celý čas otvorené."

A to do celého vyznění filmu zapadá jak kostička lega. A zapadají do sebe i zdánlivě vyšinuté postavy a jejich výstupy. Bezvadný a sympatický otec Labuda, krásná a tajemná Šulajová a skvělý Luknár, který je tu pro mě nejen ztělesněním té "správné" mužnosti (opravdu mu ta role ohromně sedne a taky sluší...), ale taky proměny, kterou by si mnozí z nás přáli, ale všichni víme, že v takovéhle podobě je to jen filmová, čistá a krásná naivita a romantická představa, která zůstane jen na plátně. Přesto dokáže nasměrovat a pomoci si to v hlavě uspořádat.

Poetický a symbolický, to se v charakteristice Záhrady objevuje dost často. Souhlasím i přes přesvědčení, že když se takovými slovy plýtvá, ztrácejí význam... Hledání svobody, sebe sama, své podstaty, klidu, nového začátku. A k tomu nádherná hudba Vladimíra Godára.

Pro mě nejlepší slovenský polistopadový film. A vlastně jeden z nejlepších filmů vůbec. Asi teď nejsem úplně objektivní, protože Záhrada přišla jako na zavolanou právě v době, kdy mi mohla dát ze svých myšlenek úplně nejvíc. A taky si ji i Godárovu hudbu dávkuji ve velkém. Ale věřím, že až na to mrknete, dáte mi za pravdu, že to je krásné, silné a zapamatovatelné.

-