Víkend, kdy se mi jaro dostalo do krve...

O tom, že je ve vzduchu jaro, už asi nikdo nepochybuje. Všechno to začíná nanovo, příroda získává sílu, temné dny zimy (ač letos krátké a mírné) necháme za sebou. Teď je třeba se probudit a růst. Šplhat za světlem a sluncem.

A tak i já jsem se rozhodla dostat jaro do krve. Do žil. A tenhle víkend mi v tom pomohl.

Celou sobotu jsem prospala. A to opravdu celou (s výjimkou asi šesti hodin, kdy jsem uvařila oběd a do zblbnutí poslouchala Sinfoniettu Leoše Janáčka). Možná to byly dozvuky plesu a tedy absence odpočinku, možná právě ten důležitý přelom, kdy se tělo na celý den uložilo k spánku, aby nabralo sílu a mohl proběhnout jakýsi vnitřní jarní úklid. Všechno jako by během toho celodenního útlumu zapadlo na správné místo, RESTARTOVALO SE.

A dnešek jako by byl tím rozběhem do nové fáze, s hlavou pročištěnou, myšlenkami srovnanými, s novou energií, novým odhodláním a závazkem, že se zbavím všeho temného pesimismu, zloby a protivnosti. Obraťme list, je tu nová kapitola.

Už ráno mě k tomu neúmyslně nasměroval slovenský film Záhrada z roku 1995. Našla jsem ho čirou náhodou přes hudbu Vladimíra Godára a jsem moc ráda, že jsem si ho pustila právě dnes. Je to přesně ten typ filmu, který mi ohromně sedí a který mi svými mile naivními myšlenkami o útěku z civilizace a nalezení vlastní podstaty a svobody připadá sympatický a oslovující. O filmu takovém se třeba rozepíšu někdy v budoucnu. Dnes jen toliko, že náhoda tomu chtěla, aby mi i ve filmovém podání bylo podsunuto, že je třeba některé věci hodit za hlavu, zapomenout na ně a zase se probrat.

Odpoledne jsme se pak s Jendou vydali na tůru Ústí - Litoměřice. Bylo to sice jen cca 15 km, ale krpál z Brné do Němčí mi po dvou kilometrech už notně lezl krkem, stejně tak prudké klesání vystřídané opět dalším kopcem. To už pak v nohách slušně cítíte i tu patnáctku. Ale cesta je to jinak krásná, díky suchému počasí i všude průchozí, bez turistů a pokud si chcete dát trochu do těla, jednoznačně ji můžu doporučit. Až ve Skalici, což je osada 3 km před Litoměřicemi, jsme začali potkávat Litoměřičáky na nedělním výletě, dokonce i buřty už se pekly. Mimochodem, Skalice je moc zvláštní místo - v prudkém svahu v lese a pak i ve stráni tu stojí empírové a neo- vily a sídla, která by jeden čekal spíš dole ve městě, než takhle odklizené na studeném a vlhkém místě "mimo civilizaci". Každopádně přesně tohle jsem teď potřebovala. Vykračovat si krajinou mezi ovečkami (ty jsou tu úplně všude), nahřívat se na slunku, vydat ze sebe spousty energie a prochodit se k pocitu klidu.

Všecko to asi zní strašně pitomě, ale pro mě to byl prostě ohromně důležitý víkend. Jaro, vítej u mě a už mi prosím nikam neuteč.

-