Z cesty po Francii podruhé (Ronchamp, Dijon)

Z Alsaska jsme se přesunuli do Burgundska. Přejezd do Dijonu byl dlouhý a vcelku nezajímavý i přesto, že jsme projížděli Cote d´Or, slavnou vinařskou trasou - vinice nebyly ovšem široko daleko nikde vidět, tak kde to tedy ksakru pěstují? Nicméně bylo důležité cestu proložit nějakou pauzou či zastávkou a Jenda měl skvělý nápad. Cestou jsme potkávali cedule upozorňující na La Chapelle Notre-Dame-du-Haut, tedy kapli v kopcích nad hornickým městem Ronchamp. Jejím architektem nebyl nikdo jiný než Le-Corbusier, tedy Korbík, a postavil ji v 50. letech minulého století. Jenda nás zhruba dvacetikilometrovou zajížďkou dovezl přímo k tomuhle skvostu. Tedy, ne tak docela přímo.

Ocitnete se na parkovišti, odkud není na kapli ani trochu vidět. Chcete-li to zkusit někudy obejít a kapli alespoň nafotit, nemáte šanci. Areál je obehnaný plotem a vše je schované. Musíte si tedy zaplatit 8 eur, aby vás ke kapli pustili. Vstup zahrnuje to, že se na kapli můžete konečně podívat, a taky můžete do ní, ale během naší návštěvy se tam zrovna odehrávala nějaká přednáška s malými hudebními vsuvkami, takže ani interiér nebylo možno si důkladně prohlédnout (ale aspoň ta hudba byla skvělá a akustika perfektní). Francouzi jsou zkrátka vydřiduši, to nehorázně vysoké (i vyšší) vstupné měli skoro všude, studentské slevy moc nefrčely a pokud, tak zanedbatelné. Pff. Tomu se tedy říká zpřístupnění kulturního dědictví všem vrstvám společnosti.

Ale! Měli jsme obrovské štěstí na počasí a v tom krásném ostrém světle mohla kaple naplno rozehrát svůj "exteriérový koncert". Slunce odrážející se v tom svítivě bílém betonu, stíny, které minimalistické prvky házely... Korbík byl génius. Jo.

Náš kemp se nacházel na okraji Dijonu kousek od jezera Kir (kam jsme se ovšem kvůli mizernému počasí nedostali). Tahle taktická poloha nám umožnila druhý den ráno vyrazit do centra města pěšky takovou pěknou, něco přes 2 km dlouhou cestou parkem podél říčky.

Po drobných alsaských hrázděnkách bylo najednou těžké zvyknout si na velké zděné domy 19. století a šlechtické paláce. Hlavní město Burgundska samozřejmě nemůže být vidlákov. Zvyknete si rychle, Dijon je parádní. Mísí se tu velkolepost někdejší historie, kdy byl Dijon sídlem burgundských vévodů (těch pacholků, co strašně nenáviděli francouzského krále), se současným studentským ne-zas-tak-velkým a příjemným městem a ono to funguje.

Maskotem města je sova, takže když se vydáte po soví stezce (značky na chodníku), určitě neminete žádnou pamětihodnost města. Na to jsme tedy přišli až později, takže jsme se na sovičky vykašlali a courali si po svých, ale určitě ani nám nic zásadního neuniklo :-). Nejvýznamnější budovou je asi Pálac burgundských vévodů, od jejich dob ovšem tak zásadně přestavovaný, že by ho dneska rozhodně nepoznali. Jedna z mála věcí, co na něm zůstala od středověkých dob zachovaná, je Věž Filipa Dobrého, která vyčnívá nad všechny dijonské střechy.

V paláci dnes sídlí městské zastupitelstvo, ale hlavně také Muzeum výtvarných umění, které je naprosto perfektní. V kontrastu k předchozím nadávkám na všudypřítomné nehorázně vysoké vstupné nabízí Dijon do všech muzeí vstupy zdarma. My stihli jen tohle jediné, hlavně jsme si chtěli projít město, ale bylo opravdu dobře udělané. Konečně jsme se dozvěděli něco i v angličtině a máte možnost projít si dějiny umění od samých počátků až po 20. století, přičemž každé období je zastoupeno moc zajímavými díly a ve velkém počtu. Byli jsme tam až do zavířačky (a taky jsme díky tomu utekli bouřce, kterých nás v Dijonu ostatně stejně zastihlo víc).

(Tohle jen na ukázku, že ne všechno musí být vždycky umělecká špička... zblízka ta dětská omalovánka vynikne daleko víc :-D)

S Dijonem má taky každý spojenou slavnou hořčici. Nedaleko kostela jsme objevili úžasnou hořčičárnu, prostě prodejnu místní hořčice, kde nabízeli snad všechny myslitelné příchutě, na které si člověk vzpomene. A taky skleničky všech velikostí - od maličkých vzorkových po velká balení. U pultíku si můžete na malou slanou tyčinku namačkat ochutnávku libovolného druhu a podle toho pak experimentovat. My jsme vzali klasiku - vždyť neznáme ani tu! a pak s příchutěmi bílého vína, červeného vína, papriky s česnekem, medu a bylinek.

Výborně jsem se pak pobavila u chrličů v průčelí kostela Notre Dame. Tolik pohromadě a ještě všechny vypadaly, jako by co chvíli měly sletět na ulici. A každý jiný a akždý zajímavý.

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

Za té jejich slavné revoluce dostal portál sice zabrat, ale budovy na hlavicích alespoň částečně zůstaly - to jsem viděla prvně v životě.

A ještě jedna věc mě na Dijonu uchvátila. Střechy a komíny! Z každé střechy čouhalo tolik komínů a takových různých tvarů, že jsem se do nich úplně zbláznila. Bohužel se nic z toho nepodařilo fotit tak, jak jsem si představovala, přesto si takovou minisérii neodpustím. Tůůůdle.