Z cesty po Francii poprvé (Alsasko)

srpna 25, 2014

Z cesty po Francii poprvé (Alsasko)

První den dovolené jsme skoro celý strávili v autě - přejezd z Ústí resp. Chodova u Karlových Varů přes celé Německo zkrátka trval déle, než bylo v plánu. Hlavně kvůli různým kolonám, pracím na silnici a tak. Varování: NIKDY se nesnažte koloně utéct sjezdem na menší silnice do okolních obcí. Zásadně budou kvůli nájezdům na dálnici stejně ucpané a cestu si akorát ještě víc prodloužíte.

Naším cílem byl kemp ve francouzském městečku Dambach-la-Ville, malebné obci ležící na Route des vins d´Alsace. Na ní najdete nejen krásné vesničky se zachovalými středověkými jádry, rozkládající se pod mohutnými kopci Vogéz, jež střeží desítky hradů, ale také, jak už název napovídá, rozlehlé vinice, jejichž konečným produktem jsou skvělá bílá vína (ať už ryzlinky, sylvaner či gewurztraminner). Alsasko je mi ohromně sympatické, protože to ještě není ta "opravdová" Francie - vzhledem k historii tohoto regionu (kdy střídavě patřil Německu a Francii) se tu vyvinula skvělýá směsice německé i francouzské kultury včetně prazvláštního jazyka, kuchyně i architektury. Krajina je tu opravdu překrásná a opečovávané vesničky s hrázděnými domy, dřevěnými okenicemi, muškáty a kdovíčím vším působí snad až nechtěně kýčovitě. Ale ono je to prostě pěkné a zákazník i osobní pýcha majitelů to tak chtějí, tak co :-) Krom toho pomalu v každém druhém průjezdu narazíte na vinný sklep/prodejnu vína a na každém druhém kopci se rozkládá hrad. Je tu prostě všecko.

Celou cestu do Dambachu jsme měli v autě příšerné vedro, ale jakmile jsme se dali do stavění stanu, začalo pršet. To prostě nebylo fér. Přesto jsme si pak ještě prošli nevelké městečko, kde bylo v úterý večer úplně mrtvo a kde taky fungovala jediná hospoda, jejíž návštěvu jsme ale oželeli.

(Jendova fotka)

Čápů lítá v Alsasku strašně moc (poprvé v životě jsem viděla čapí hejno, já myslela, že jsou to spíš pároví tvorové?), na spoustě komínů mají svá velká hnízda, takže není divu, že se stali takovým místním symbolem a taky obvyklým suvenýrem. Já jsem se spokojila s fotkou jednoho neživého nad oknem....

Druhý den jsme zajeli do nedalekého Štrasburku, metropole Alsaska. To město na mě působí moc mile a pohodově, docela bych si uměla představit tu žít nebo studovat. Celkem chápu, proč zrovna tady sídlí Europarlament, Evropský soud pro lidská práva i Rada Evropy. Pokud tedy politici vůbec ocení příjemnou atmosféru města nad řekou Ill...

Procházeli jsme si nejprve hlavně historické jádro města (UNESCO). V okolí katedrály Notre-Dame běhalo spoustu turistů, ale v jejích velkorysých vnitřních prostorách se všichni rozplynuli. Už jsem zapomněla, jak jsou ty francouzské gotické katedrály vysoké a veliké...

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

I Štrasburk je samozřejmě plný hrázděných domků a domů, přičemž nejzajímavější čtvrť zvaná Petite France se rozkládá u řeky a v minulosti se tu zdržovali koželuzi, prostitutky a sídlil tu ústav pro syfilitiky. I přes tuhle delikátní historii je to dnes nejmalebnější část města, kam taky míří davy turistů. Ovšem i další uličky stojí za procourání.

Po obědě už jsme se s městem chtěli pomalu loučit, ale pak jsme si všimli, že součástí města je i jakési opevnění a kryté mosty, takže jsme ještě nějakou dobu pátrali po nich a město díky tomu prošli celkem důkladně.

Díky ušetřenému času jsme se rozhodli po cestě do Dambachu ještě navštívit obce Molsheim a Obernai. Na jednom kruhovém objezdu ale došlo k spontánnímu rozhodnutí barokní jezuitský Molsheim z programu vyšoupnout a místo něj navštívit románský kostel St-Pierre et St-Paul v Rosheim. Dobře jsme udělali. Hrázděnky se sice brzy okoukají, ale ten kostel byl parádní. Pozornosti doporučuju hlavně sochařskou výzdobu. někdy se člověk i zasměje...

(Jendova fotka)

Vedle kostela pak stál dům v dost dezolátním stavu, za jehož okny se rozrůstal strom. A mně to přišlo jako v nějakém jiném světě, takové kouzelné. Ale koukám, že fotky to moc zachytit nedokázaly. Tedy já jsem to nedokázala.

Jelikož už se ale blížila sedmá hodina večerní, v Obernai jsme se stavili jen na nákup zásob a rozhodli se, že to pěkné a relativně velké městečko navštívíme druhý den. Nu, nestalo se. A cestou do kempu jsme kvůli zatarasené silnici měli projížďku francouzským venkovem, rozuměj polní cestičkou mezi kukuřicí a obilím vstříc sluníčku, ale už méně vstříc kempu. Nakonec jsme se nějak vymotali a zdárně jsme si mohli udělat opulentní salátovou večeři u stanu.

Druhý den jsme vyrazili na hrad Haut-Koenigsburg, patrně největší a nejnavštěvovanější z alsaských hradů. Posazený na strmém a vysokém kopci tvoří nápadnou dominantu širokého okolí. Jako jediný z těchto hradů také není ruinou, protože byl na začátku 20. století německým architektem Bodo Ebhardtem zásadně rekonstruován. Dá se tu absolvovat velký prohlídkový okruh, informační letáček je k dispozici dokonce i v krkolomné češtině. A také tu bylo snad milion lidí, řada zaparkovaných aut pod hradem byla asi kilometr dlouhá, na hradě samotném se ale díky jeho rozlehlosti davy naštěstí rozmělnily a nebylo to tam nijak nepříjemné.

Všimli jste si někdy, jak jsou střechy zajímavé? Stačí zvednout hlavu. Třeba v Dijonu měli... no, o tom až zas v dalším článku :-)

Tohle jsem si musela vyfotit z jednoho prostého důvodu - takhle to asi přesně vypadá, když svému muži něco vykládám! :-)

Cestou z hradu jsme se na skok zastavili v blízkém městě Sélestat kvůli gotickému kostelu St-Georges a románskému kostelu St-Foy. První jmenovaný měl netypickou součást "mobiliáře" - líně se v něm procházela nevrlá kočka, která si tam vykračovala, jako by měla kostel pod dohledem. Nejzábavnější bylo, když vystoupala po schodech až k oltáři a před ním se rozvalila tak, že vypadala úplně jako nějaká egyptská bohyně. Tak ta tam tomu opravdu šéfovala. Bohužel se mi v šeru kostela nepodařilo tenhle moment zachytit. Románský kostel mě pak docela nadchl, hlavně ty hlavice s pažravými zrůdičkami. Pro ty mám velkou slabost a to mě na románském slohu baví asi nejvíc. Bohužel mám nafocené jen ty méně potvorné, ty ostatní bylo možné zkoumat jen z podhledu a fotit se nedaly.

Navečer jsme ještě nechtěli trávit čas v kempu, tak jsme se pěšmo vydali na hrad Bernstein vzdálený asi hodinu cesty v lesích nad Dambachem. Krpál to byl slušný, ale kdybychom věděli, jaké kopce nás v dalších dnech čekají, ani bychom nemukli...:-) Původně jsme chtěli z něj dojít ještě na další hrad vzdálený asi další hodinku dvě cesty, ale jelikož na Bernstein jsme dorazili někdy kolem šesté večerní, už to nemělo smysl, vraceli bychom se za úplné tmy bůhvíodkud. Takže jsme se pak místo toho ještě trochu prošli mezi vinicemi a městečkem.

(Jendova fotka)

Třetí den nás čekal přejezd na nové nocoviště do kempu v Dijonu, ale ještě předtím jsme navštívili významné alsaské město Colmar. Krom toho, že se tu narodil sochař Bartholdi, autor Sochy svobody (což tedy není tak zásadní informace), ve sbírkách místního muzea umění Unterlinden v dominikánském klášteře mají například Isenheimský oltář od Matthiase Grünewalda nebo Madonu v Růžové zahradě Martina Schongauera (taktéž colmarský rodák). Prostě parádní věci. Město jsme spíše prolétli, času nebylo nazbyt. Město je to malebné, plné hrázděnek (a turistů, těch bylo v úzkých uličkách namačkáno ještě víc než kde jinde) s až lehce kýčovitou atraktivní čtvrtí Petite Venice (to protože tu jsou domky posazené nad kanálem, po kterém plují malé loďky). A taky jsme proběhli skvělou krytou tržnicí, kde nabízeli spoustu dobrot (a my na ně jen mlsně koukali). Ostatně kryté budovy tržnic z 19. století ve Francii narozdíl od těch u nás ve často pořád slouží svému účelu. Proč to prostě nejde u nás?