Poprvé na opeře

Moc často už tu o svých kulturních zážitcích nepíšu - nějak postupně získávám dojem, že pocity z výstav, koncertů a filmů jsou stejně nepřenositelné. Tentokráte ale udělám výjimku, protože jde o mé "poprvé" zase v jiném uměleckém odvětví a těch pocitů je opravdu plno.

S Jendou a dalšími přáteli jsme byli pozváni na operu PÁD ARKUNA od Zdeňka Fibicha, kterou v premiéře uvedlo Národní divadlo 9.10. a ve druhé premiéře - kterou jsme navštívili my - 10.10. Operou obecně jsem naprosto nepolíbená, nikdy jsem neviděla žádný její záznam, s výjimkou Rusalky neznám snad ani ta nejznámější libreta, o hudební stránce ani nemluvě. Moc jsem se tedy těšila. Navíc je to v Národním, tom ohromném monumentu národovectví a kýče, kde jsem na představení byla jen jednou, a to na gymlu na Jiráskově Lucerně!

Nevyznám se v klasické hudbě, nedokážu posoudit, zda ten či onen opervní pěvec/pěvkyně podávají stoprocentní výkon, nepoznám, zda je v orchestru nějaký slabý článek, netuším, jak výrazné herecké výkony se od pěvců předpokládají. Trochu jsem se tedy bála, že třeba tohle dílo nedokážu dostatečně ocenit. Nemít dopředu alespoň malou představu o námětu, připadala bych si nejspíš jako lovec - sběrač přírodního národa, kterému ti "civilizovaní" ukazují výtvarné dílo a on jej bez jakýchkoliv dalších znalostí jen těžko dokáže dešifrovat. Naštěstí se člověk vždycky může spolehnout aspoň na emoce.

Fibichova opera Pád Arkuna se skládá ze dvou částí - jednoaktové předehry Helga a tříaktové opery Dargun. Helga je jakousi baladou a vizí smutného osudu její hrdinky; svým tragickým dějem vlastně dodává motivaci jednání postav v Dargunovi. Oproti samotné opeře je tento prolog komornější, snad i jímavější, objevuje se tu jen pár postav. K ději takto zjednodušeně:

Ocitáme se na baltském pobřeží, konkrétně na Arkoně na Rujáně, kde se nachází pohanská slovanská svatyně zasvěcená Svantovítovi. Zároveň tu ale máme sídlo dánského křesťanského šlechtice, jehož dcera Helga je zasnoubena s bojovníkem Absolonem. Jeho loď se zrovna vrací z výpravy. Během toho, co si Absolon trajdal po světě, se ale Helga zamilovala do slovanského bojovníka Darguna a čeká s ním dítě. A nijak se s tím netají. Průšvih jako blázen. Absolon chce svou snoubenku ve vzteku zabít, ale to samozřejmě nedokáže. Tak se snaží alespoň donutit Darguna, aby si Helgu vzal on. Ten ji sice také miluje, ale jeho největší touhou je stát se veleknězem a mít moc, což se s city neslučuje. Těhotnou Helgu opouští a jde makat na kariéře. Tím namíchne Absolona (který se zaváže, že ve jménu Krista bude bojovat proti Dargunovu pohanství) a také citově utrýzní Helgu.

Tříaktovka Dargun je pak zhruba o tomto:

Jsme o dvacet let dále. Helga je mrtvá, ale jako duch - zjevení se objevuje v ději i nadále, obvykle jako předzvěst nějakého zvratu (tenhle prvek se mi mimochodem moc líbil). Její dcera Margit doprovází svého poručníka Absolona (jenž už je teď biskupem a kancléřem dánského krále) na výpravách proti Rujáncům. Dargun se stal veleknězem a má největší moc na Rujáně. Poroučí dokonce i synovcům knížete, Rutanovi a Jaroměrovi. Druhý jmenovaný se jeho nadvládě nakonec vzepře, je vyhnán a jako psanec vyhledává Absolona s Margit a přijímá křesťanství. Do Margit je navíc ohromně zamilovaný, ona do něj také. Jenomže je do něj zamilovaná také Rutanova žena Radana, vášnivá femme fatale, která je pro svou lásku schopná zabít i svého manžela. Naneštěstí se k tomu připlete Margit a protože Radana žárlí, že právě ji Jaroměr miluje, hodí na ni vraždu Rutana. Margit je dovedena k Dargunovi a má být souzena. Mezitím se ale Radana k vraždě přizná a je upálena na hranici. Dargun při výslechu Margit zjistí, že je jeho dcerou a na chvíli mu dojetím povolí nervy. Zase má v sobě na chvíli cit a vzpomínky na Helgu. Ale blíží se Absolon a Jaroměr se svým vojskem a Margit otce přemlouvá, ať se zachrání tím, že přestoupí na křesťanskou víru. To ho namíchne a začne Margit považovat za přelud seslaný křesťanským bohem, který ho má ošálit a porazit. S křesťany bojuje, ale všechno se mu bortí; odvrací se od Svantovíta, zapálen a zbořen je i chrám na Arkoně. Někteří pohani jsou zabiti, někteří přestoupí ke křesťanům, Dargun je mrtev a velkolepé finále završuje vítězný zpěv Te Deum laudamus.

Celé dílo trvá skoro 4 hodiny, ale i když se to zdá strašidelně dlouhé, mně osobně to tak vůbec nepřipadalo. Ve své době (1900) opera spíše zapadla mezi dalšími, navíc byla kritizována pro přílišnou mezinárodnost a chybějící český/národovecký prvek. Repríz mnoho neměla, naposledy byla uvedena v roce 1925 a pak až letos v rámci Roku české hudby 2014. Libreto, jehož autorkou je Fibichova milenka Anežka Schulzová, je vcelku složité (však se v něm a ve všech těch postavách také někteří ztráceli...:-)) a snad trochu slabší (i když námět boje křesťanů s pohany ve 12. století na Baltu je úžasný a ambiciózní), ale Fibichova hudba je překrásná. Umí být monumentální, dramatická, tragická, smutná i křehká. Co se týče zpěvu, byla jsem ráda za titulkovací zařízení - archaická čeština libreta se dešifruje obtížněji i v psané podobě, natož pak v operním zpěvu, na který nemám cvičené uši. Alternace "naší" premiéry ale byla údajně zazpívána lépe než ta první den předtím, hlasy prý byly lépe podané, vhodnější. Scénu tvořilo povětšinou přístaviště s nákladní lodí, ozvláštněna byla promítáním na poloprůhlednou oponu, což je snad jediná nevýhoda naší polohy na nejvyšší galerii; vizuál jsme odtamtud měli zřejmě trochu zkreslený, přesto to bylo působivé - hlavně pasáže, kdy se toho odehrávalo více najednou v jednotlivých "hloubkách" podia za sebou. Jen snad kostýmy byly zbytečně "současné" - námořnické uniformy, gumové pláštěnky atd. se mi k příběhu hodily stejně málo jako nákladová loď, jejíž vysypaný náklad symbolizoval pád Arkony. Nejsem proti zpřítomňování námětů, ale zrovna v tomhle případě bych si daleko lépe užila jednoduché pohanské šaty a knížecí pláště.

I když byly příběh, gesta i promluvy často samozřejmě dost patetické, zároveň to bylo citově silné, smutné a v lecčems životaschopné i dnes. A prožít si to všechno v tom "obrovském zlatém baráku", jak tomu ošklivě říkám, je zážitek neopakovatelný. Jistě, v Ústí máme Severočeské divadlo opery a baletu, kam můžu zajít, kdy se mi zlíbí, ale ND má atmosféru prostě docela jinou.

Fibichův Pád Arkuna mě zkrátka nečekaně oslovil (myslím, že i Jendu, což?) a naladil na další podobné zážitky. A to jsem nikdy nevěřila, že mě patos a velkolepá scéna budou někdy bavit. Vyražte na něj.

Více infa třeba zde: http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7856 , zde http://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/recenze-opery-zdenka-fibicha-pad-arkuna-v-narodnim-divadle/r~444d5c34512911e4ab650025900fea04/ anebo zde: http://operaplus.cz/rehabilitace-padu-arkuna/

(obrázky vypůjčeny z webu ND)