Říjnové kousky a cáry

Letošní říjen je plný překvapení, milých i nemilých. Jeden z nejkrásnějších měsíců v roce projevuje zvláštní smysl pro absurdní humor a dávkuje emoce jednu za druhou bez jakýchkoliv ohledů. Je toho plno a zároveň je pak prázdno. Nutí člověka, aby všechno vstřebal hrozně rychle, se vším se rychle srovnal a měl permanentní nadhled, který z něj udělá emoční plošinu. Ale já to takhle nechci.

Asi je normální, že musí něco skončit, aby něco novýho zase mohlo začít. Jen nechápu, proč ten koloběh frčí jak o překot. I když někdy ta kola roztáčím sama. A pak přijde to prázdno...

Trhněte si nohou.

Za tím dělám čáru. Teď tedy k říjnovým novinkám a zážitkům.

Koncem září přibyly do naší domácnosti dvě nové obyvatelky. Bláža a Bóža, strašilky. Konečně mám i nějaké jejich dokumentační fotky (děkuji). Zatímco akčnější Bláža (na fotkách) už měla i rande a obvykle je přístupnější k lezení po rukou a všemožné manipulaci, letargičtější Bóža se zase v klídku svléká. Tedy - roste. Strašilky vyrostou poté, co se svléknou; obvykle v noci a celkem rychle. A svlečku pak povětšinou sežerou- zametou stopy. Takže když vás pak ráno přivítá jednou tak velká potvora, nesmí vás to překvapit a neměli byste si myslet, že vám ji UFO vysypalo ze své vesmírné rakety náhradou za to malé roztomilé strašidýlko. Trochu se děsím toho, až vyrostou úplně. Bóža už teď začíná být trochu strašidelná.

Dál. Od listopadu se plně zapojuji do pracovního procesu. Tedy budu zaměstnaná studentka. Jak krásně to zní, obzvlášť když člověk studuje obor, u kterého nepředpokládá, že se mu nabídky jen pohrnou! Je to bezva pocit. A trochu taky ne. Najednou se to na vás hrne a nevíte, jestli na to máte. To dáš. Nedám! Obavy, že je to něco nad vaše schopnosti a znalosti a nad organizační a časové možnosti. A zároveň pocit obrovské úlevy a vděčnosti, že příští rok neskončím na pracáku. Ty první divoké měsíce se snad nějak překlenou a bude to dobré :-)

S tím souvisí i to, že se mi začíná stýskat po školním prostředí. Snažím se v něm přes to všechno udržet, přeci jen ještě rok budu řádná studentka, a nechci z toho úplně vypadnout. Ale ta studijní pohodička najednou zmizela hrozně rychle a mé lenivému režimu uvyklé já se vzpouzí, seč může.

Dál. Události posledních dní ve mně vyprovokovaly potřebu vyjádřit se k tomu, jak to vlastně má naše kultura se smrtí špatné a neurovnané. Se smrtí to prostě neumíme. Bojíme se jí, odsouváme někam do tmy jako věc neskutečnou, která se nás netýká. Hrajeme si na to, že tu není, a zároveň je to hrozivý strašák, kterým pro nás všechno končí. Nedokážeme si představit, že tu jednou nebudeme. Chodíme kolem smrti po špičkách. A když přijde, jsme překvapení. Umírá se v ústraní, osamotě. Že jsem nespokojená s podobou smutečních obřadů a posledních rozloučení, to veřejně moc hlásat nesmím. Ale tady jo, od toho zazvorek je. Vůbec se mi nelíbí, že to všechno jede jak na běžícím páse, že se za mě s mrtvým loučí úřednice s uměle nasazeným truchlícím obličejem, která se tváří zúčastněně a povídá věci, které pak bude povídat zase dalšímu za hodinu, že pozůstalé naženou do tíživého prostředí obřadní síně, které už a priori působí šíleně depresivně, že je to neosobní a rychlé. Prostě zajede rakev a nazdar. Ne ne a ne! Však my se spolu ještě rozloučíme. Bez té úřednice. Jo?

Tenhle podzim je celej divnej. Obvykle na mě tohle období působí nesmírně citově, vjemově, mysticky. Ale letos na to není čas a prostor. Všechno se hrne jak lavina. Anebo se to umrtvuje, zastavuje. Chlad. Ale hlavěn to strašlivé prázdno. Prázdno, které všechno završuje.

Závěrem nesourodá směsice fotek z různých říjnových výletů.