Soví básně

Dlouho tu zas nebyli páni básníci. A protože pořád ještě čekám na fotky z Francie (...!), je prostor třeba pro pana Antonína Sovu. Sova totiž nezamzrá.

Princezna Lyoleja

Churav jsem byl a ve snu

z lenošky, kde jsem dřímal,

slyšel jsem ukolébavku

jarního večera;

slyšel jsem ukolébavku

kmitavých hvězd.

Na staré pavlači domu,

tichého jako hrob,

slyšel jsem ukolébavku

jarního večera.

Vůně i záře i ticho,

černé chomáče střech,

zahrady s bílými květy,

blízkost chladivých vod.

Divno... Jak v pohádce bývá

srdce měl churavé já.

Poznal jsem, že na mě kývá

princezna Lyoleja.

Tak jsem ji nazval. Děcko

žvatlavé, churavé já.

Možná, že zas se mi zjeví

princezna Lyoleja.

S ňader spadlými květy

vždy lůžko mi přišla stlát,

s loutkami stříbrných očí

si ke mně chodila hrát

a stále u mne jen byla

a tak mne rozveselila.

Pak, když mne uzdravila,

pak... nepřišla vícekrát.

Ta princezna Lyoleja...

s ní byl jsem již zasnouben,

když prapory na věžích šlehaly

z paláce z mořských pěn,

když hudeb zněl metalický hlas

a slavnost již začala -

ó jak mne zklamala

princezna Lyoleja,

ó jak mne zklamala!

Říjen

Ovoce sčesáno do lesklých mís

a k hostině je všecko urovnáno.

Háj v mlze chudobnější skrývá rys.

Na prázdný sad se dívá sivé ráno.

A včera západ jak když napije

se divů krve, v níž se jedy mísí.

A dnes den střízlivě, tak matně visí.

Vše otráveno? Konec lásky je?

Zem oddýchala včera stromovím

a dnes už zdá se ležet v agonii.

A větrem schnoucí větve do skla bijí.

Máš rád mne ještě? Což já vím?

Píseň v osamění

A pakli mně pochopíš,

já budu vysvobozen.

Pak svolím a otevřít smíš

vězení, jemuž jsem zrozen.

Mé vězení - samota moje,

má uzavřenost, má pozdní

jsou léta, bez úkoje

mé čekání, než se rozední.

Mé vězení stejné dny jsou,

v nichž uvázl jsem jak v kleci,

jak žebráci s hlavou jdou lysou

a opakují se jak svědci.

Nuž, chceš-li být zjevením,

jež chápe mne, budu spasen.

Přijď s větrem jak jesenním,

v němž oheň se rozdoutná, zhasen,

jak vítr přijď bouřlivý,

jenž veřeje rozevře silou

a rázem vzduch oživí,

zlou atmosféru a shnilou,

přijď, otevři dokořán

mé vězení, všeho se dotkni,

všech starých, bázlivých ran,

a srdce mé prověj a protkni.

Pak smysl to bude mít,

tak vpuštěn do života

já lačně zas budu pít,

čím hoří duch i hmota.