Před dušičkami

Čekám, až zase spadne peříčko zimního vrabce. Mlha se převaluje mezi stromy, slunce je ploché a studené a pak zas na chvilku zahřeje. To střídání je úchvatné. Zima je plazivá, ale sebejistá. Dokud tu bude jistota, že vždycky přijde, bude svět v pořádku.

Někdy mám pocit, že dokážu otáčet vesmírem. Ať už to zní jakkoliv prapodivně. To když v sobě zase najdu vnitřní svobodu a vrátí se všechna ta energie, co občas někam zmizí. Někdy se sice trochu musíme přesvědčovat, že všechno zas bude fungovat tak, jak má, ale od přesvědčování k realitě už je často jen kousek. Lidská mysl je úžasná.

Dívám se na svět dvěma kaleidoskopy, prý. Možná mi ta barevná sklíčka svět dostatečně překrucují a možná proto se občas jeho obraz trochu pochroumá. Ale stačí správně nasměrovat a zase se utvoří nádherná kompozice, nad níž zůstává rozum stát.

Děkuji.