Jak Radúz a Mahulena vstoupili do mé zimy

Miluji zimu. Když mrzne, že už je konečně všechno bílé, voda na rybnících zamrzá, je jasné a čisté nebe, hezky se dýchá. Procházím se kolem rybníka kdesi na chodovské výsypce. Mráz štípe do tváří, chumlám se hlouběji do obrovské šály a zadýchávám si ji malými zledovatělými krůpějkami. Pozoruju nemotorné kachní bytosti (tak jim říká May Kasaharová), jak kloužou po ledě a pak mizí v nezamrzlých místech.

Zapadající Slunce rozehrává na dalekém nebi dramatický souboj barev, který jako by vzešel z Turnerových obrazů. Siluety holých větví hladí mraky, kostel i kopce jsou v tom boji osamělé, hrozivé.

Turecký Měsíc se ponořil do mlhy. Ozařuje temně modré nebe magickým oparem. Vypadá jako nehet nebo úsměv kočky Šklíby.

Na Štěpána dávali v Českém rozhlase Radúze a Mahulenu. Bylo to dojemné, jímavé, krásné. Dovoluji si přepsat krátkou pasáž.

MAHULENA: Pravda, kdybych všechny slzy svoje teď už vylila, co zbylo by mi, ty až odejdeš? Ó, Radúze, ty na mě nikdy nezapomeneš, rci, nikdy, nikdy?

RADÚZ: Ó, nemluv mi o žádné rozluce! To slovo smyslu nemá!

Mahuleno, což ti se loučí, již se milují? Já miluji tě, slyšíš? Ne proto jen, že jsi mě zachránila, ne proto jen, že pro mě trpěla jsi, ne pro tvé velké smilování, ó ne, ó ne, já miluji tě proto, že

… nuž, nevím proč, a vím jen, že tě miluji! To slovo do nedávná cizí bylo mi. Vždyť nikdy ještě moje rty je nepronesly dřív než teď! Ó, kde se vzalo? Kde se hvězda vzala, když po prvé se na nebi rozbřeskla! Tvou drahou hlavu držím v třesoucích se rukou a chtěl bych líbat jasné tvoje čelo … já, který nikdy posud nelíbal než matku svou …

Však strach mi jakýs brání, nevím jaký! Šlépěj tvoji však, tu líbati se přece odvažuji…

MAHULENA (brání mu, klanícímu se jí k nohám): Radúze můj, co činím, nevím, věru, však velký klid mi náhle skanul v duši a chce se mi, bych položila hlavu, tak, na tvá prsa, jen na okamžik, bych slyšela, jak srdce tvoje tluče … A na své oči ten pocel, zde, můj vezmi, na jasné svoje oči… (Líbá jej na oči)

A na tvé rty, ten druhý pocel, zde …

RADÚZ: Mahuleno, jak mocné kouzlo s tvých vane rtů? Jsem náhle jako změněn, co se se mnou dělo? Už nejsem, kdo jsem byl, jsem s tebou jedno, cos nového, co nikdy nebylo a co teď bude věčně, se ve mně ozývá! Cos neskonale lepšího než to, co dříve bylo! Jako bys ve mne byla vešla! Jen tvými zraky hledět dovedu teď a tvým jen dýchat dechem! Vše moje myšlení jen tvoje jest a jeden tlukot pojí naše srdce … Kdybys ted odešla - tu zanikl bych v nic! Rci, to je snad, co láskou nazývají? Ó, pověz! Mně zdá se, ty že všecko, všecko víš!

MAHULENA: Vím, Radúze, jen to, že šťastna jsem. (Drží se v mlčení v objetí. Náhle) Však neblahá, já zapomínám! Ó, prchni, Radúze, pokud je ještě čas! Ó, prchni!

RADÚZ: Bez tebe? Šílíš?

MAHULENA: Ty chceš, bych s tebou šla, bych s tebou byla …

RADÚZ: Než tebe pustit, raději zase chci být přikován tam k oné skále neb potmě ležet v jámě mezi havětí.

MAHULENA: S tebou, Radúze, věčně musím býti, pravda, s tebou žít a s tebou třeba zemřít! To říci snad jsem chtěla, když jsem tě líbala? To prosté tak, být jinak nemůže! Pojď! Prchejme!