Z cesty po Francii počtvrté (a naposledy)

Ach ano, série článků z letní cesty po Francii nebyla ani téměř po půl roce dokončena. :-) Ačkoliv je už naprosto neaktuální, neodpustila bych si, kdybych tu poslední část nedokázala sesmolit. Můžeme to třeba brát jako vzpomínku na léto, když už se konečně rozesněžilo opravdu po celé(!) republice....

Pro oživení přikládám ještě odkazy na starší články tu:

http://zazvorek.blog.cz/1408/z-cesty-po-francii-poprve-alsasko

http://zazvorek.blog.cz/1408/z-cesty-po-francii-podruhe-ronchamp-dijon

http://zazvorek.blog.cz/1410/z-cesty-po-francii-potreti-auvergne

Poslední oblastí, kterou jsme se s Jendou chystali navštívit, bylo pohoří Jura s následným přejezdem do Alsaska, odkud jsme se již vraceli do Čech. Původně jsme cestu z Auvergne naplánovali přes Lyon, ale usoudili jsme, že tohle město by si zasloužilo delší čas než jedno hektické odpoledne a ušetřený čas jsme raději věnovali pevnostím. Hlavně o těch totiž byla poslední etapa naší dovolené.

Přejezd byl zase dost dlouhý, takže jsme se omezili jen na jednu menší přestávku na svačinu a protažení nohou. Náhodná volba padla na městečko Digoin, kterým jsme projížděli. Největší zajímavostí téhle díry byl asi most přes řeku Loiru, kterým místo silnice vedl vodní kanál.

Naším cílem bylo městečko Ounans nedaleko pohoří Jura (oblast Franche-Comté). V průběhu dovolené jsme si trochu pohrávali s myšlenkou navštívit na otočku i Švýcarsko, protože hranice už byly relativně nedaleko, ale to bychom si cestu museli protáhnout alespoň o dva dny, abychom měli vše hezky v klidu. Co se totiž na mapě zdá jako pár kilometrů, to jsou v reálu třeba i dvě tři hodiny cesty navíc. Nakonec i to pohoří Jura, na které jsem se moc těšila, jsme měli jen na dohled. Inu, to třeba zase jindy.

Jakmile jsme v Ounans postavili stan, začalo samozřejmě opět pršet a to tak, že se z kempu stala pomalu zátoka. Seděli jsme na lavičkách pod plachtou, večeřeli a sázeli se, zda nám do večera stan odplave, nebo přeci jen zůstane. Druhý den se počasí konečně umoudřilo. To se moc hodilo, protože jsme měli opravdu nabitý program.

Nejprve jsem si vyprosila návštěvu staré solnice v Salins-la-Bains (UNESCO). Tady jsme očíhli, jak se těžila a zpracovávala sůl v novověku; místní muzeum je moc pěkně udělané. Bohužel v městečku ten den zrovna probíhala jakási přehlídka retro závodních aut či kýho čerta, takže všude bylo strašlivě moc lidí, aut, nebylo kde zaparkovat a všude byl takový hluk, že jsme sotva slyšeli naši průvodkyni (pravda, mluvila francouzsky, takže nám to mohlo být jedno, ale stejně je to nepříjemné a otravné). Naprosto jsem tím ztratila i chuť si městečko projít, nicméně jeho okolí bylo moc krásné...

Potom jsme se přesunuli zhruba o 15 km dál do Arc-et-Senans, kde se nachází zpola realizovaný projekt solnic od Nicolase Ledouxe (také UNESCO). Ty měly nahradit solnice v Salins-le-Bains a najdete je určitě v každé učebnici urbanismu. Mimochodem, vstupenka z jedněch solnic vám platí i pro ty druhé.

Claude Nicolas Ledoux byl nesmírně zábavná osobnost novověké architektury a některé jeho návrhy jsou naprosto boží. Doporučuji pozornosti. Ledoux solnice navrhl jako ovál, z nichž se realizovala jen polovina a v současnosti jsou interiéry budov natolik "překopané", že by se autor dost divil. Ale ne vždy to dopadlo vyloženě špatně, třeba někdejší manufakturní budova, která dnes slouží jako koncertní síň apod., se moc povedla. Zabrousili jsme tam v době, kdy zrovna probíhala zkouška orchestru, který dělal hudební doprovod k Chaplinově filmu Kid, který se tam promítal na plátno. Akustika skvělá, báječný zážitek. Viděli jsme vždycky určitou část filmu i s doprovodem, než dirigent orchestr utnul a začali zase znovu, takže jsme se odebrali dál.

Série Jendových fotek:

Můžete si projít téměř celý areál (s výjimkou kancelářských a správních budov). Prostory někdejší solnice jsou upraveny na galerii, muzeum soli (dozvíte se o ní opravdu všechno), muzeum C.N. Ledouxe (včetně spousty modelů jeho často dost švihlých návrhů)... Dala by se tam strávit fůra času, ale my jsme potřebovali jet dál. Přesunuli jsme se do města Besancon, kde byla naším cílem citadela na návrší a opevnění navržené slavným pevnostním architektem Vaubanem (opět UNESCO). Neb jsou barokní pevnosti Jendovým koníčkem, následující dny jsme věnovali hlavně jim. Foto s Vaubanem samozřejmě nemůže chybět...;-)

Dorazili jsme tam už dosti navečer, takže nás vlastně překvapilo, že se do areálu ještě dostaneme, ale myslím, že jsme tam rozhodně měli míň času, než kolik by Jenda potřeboval...:-) Překvapením bylo i dost vysoké vstupné - to kvůli tomu, že v pevnosti funguje i malá zoo, akvárium, terárium, insektárium, noktárium, muzeum a v kostele běží multimediální program. Takže je to takové velké výletní místo i pro rodiny s dětmi a ze samotné pevnosti nakonec člověk moc nevidí, protože všude jsou klece s klokany, tygry nbo opicemi. Za návštěvu to ale rozhodně stojí.

Následující fotky (s výjimkou první s pověšeným medvědem) jsou Jendovy, na pevnostech fotí vždy hlavně on.

Besancon leží v moc krásné kopcovité krajině departmentu Doubs a rozhodně to je lákadlo na případné další cesty. Průvodci tuhle turisty ne tolik navštěvovanou oblast vychvalují právě pro krásnou přírodu a je pravda, že cesta zpět do kempu podél řeky Doubs při západu slunce měla velké kouzlo...

Další den nás čekal přejezd do Alsaska, ale protože oproti všem dřívějším cestám měla tahle být o poznání kratší, mohli jsme si udělat delší mezizastávku ve městě Belfort. Samozřejmě, číhala tam na nás další Vaubanova pevnost! Ta obklopuje sevřené historické jádro města, které na mě působilo moc příjemně a které jsme si taky prošli (= Jenda navštívil muzeum věnované 1. sv. válce, já courala ulicemi). Hodně jsme toho na pevnosti nachodili, narozdíl od Besanconu tu toho totiž bylo dost ke čtení i vidění. Dominantou města je obrovský lev z růžového pískovce, kterého v 19. století vysochal F.A. Bartholdi, mmj. autor Sochy Svobody. Zřejmě mu malé měřítko prostě nevyhovovalo.... Vtipné je, že chcete-li si lva vyfotit z výhodnější polohy (tedy zhruba o dva metry výše), musíte si připlatit euro, za které jste vpuštěni za provázek oddělující dvě roviny téhož chodníčku. Trapné.

Takových lehátek měli na pevnosti spoustu - výborná věc, hodit si opalovačku přímo v "příkopu"...

Opět pár Jendovo fotek (aby tu bylo taky něco z pevnosti):

Pak už jsme fofrovali do našeho posledního nocoviště, do kempu v Neuf-Brisachu, který leží na francouzsko-německých hranicích u Rýna - za ním už je německé městečko Breisach am Rhein. Musím říct, že je škoda, že jsme tam strávili jen dvě noci, protože to byl skvělý, čistý a klidný kemp a určitě by v okolí bylo co zkoumat. A ač to bude znít neuvěřitelně, taky jsme se poprvé relativně levně najedli (oproti francouzským cenám rozhodně), protože jsme si zajeli za hranice na večeři za německé ceny a s nám konečně srozumitelným německým jídelním lístkem. Na cestách člověk opravdu přijde na to, jak relativní drahota je...

Další den jsme se s Jendou rozdělili, protože nás oba lákalo něco úplně jiného a byl to náš poslední výletovací den. Dopadlo to, myslím, k naprosté spokojenosti obou. Jeník si zajel do cca 30 km vzdáleného města Mulhouse, kde se nachází obří muzeum aut, zatímco já se potulovala po Breisachu. Nejprv jsem courala podél Rýna, kde ale hrozně studeně foukalo, takže jsem se brzy schovala v závětří ulic historického města. Na vcelku malém prostoru je dost památek, máte možnost projít si tři tematické trasy a všechno je pěkně popsané v němčině, francouzštině i angličtině (jaký rozdíl oproti Francii!). Myslím, že jsem si za těch pár hodin prošla snad všechny zajímavosti, které město nabízelo, a měla jsem takový moc příjemný procházkový pocit.

Všecko to chození mě tak zmohlo, že jsem pak navečer usnula ve stanu jako zabitá, takže si Jenda sám šel projít část pevnosti v Neuf-Brisachu (neb i toto byla Vaubanova pevnost, UNESCO). Další den už byl věnovaný jenom cestě zpět do Čech, ale jelikož jsme si moc neprošli pevnost, ráno jsme to ještě napravili a navštívili i místní Vaubanovo muzeum (nutno říct, že by potřebovalo rapidní inovaci).

Naposledy Jendovy příspěvky:

Bylo to moc krásné cestování. Francie je země, kam by se dalo jezdit neustále a pořád by měla co nabídnout. A to, co nabízí, je ohromně pestré a kvalitní. Jsou sice věci, které tu mojí povaze moc nevyhovovaly, ale to by si člověk našel úplně všude. Rozhodně můžu doporučit kterékoliv z míst, o kterých jsem tu psala; nic z toho nebyla ztráta času. Počasí si sice dělalo, co chtělo, ale tady se projevila výhoda cestování autem a se stanem - program je možné měnit úplně kdykoliv a bezbolestně.

Tímto mám tedy článkové resty z loňska splněny a jelikož už jsme v novém roce, chytá mě zase cestovatelská posedlost a už vymýšlím, kam se vydáme letos...