Vidiny, slyšiny, objevy

Možná to znáte. Někdy člověk najednou vnímá spoustu věcí, které obvykle nechává bez povšimnutí. Zničeho nic má jaksi vytříbenější smysly, které ho jako stopařského psa vedou za vším krásným, zajímavým, ukrytým, neobjeveným. Vědomí se nějak navede jiným směrem než obvykle, naladí se na novou frekvenci, trochu ulítne. Buď si to člověk přivodí sám tím, že se zklidní, zpozorní, zároveň tak trochu potlačí své praktické já a stimuluje fantazii, nebo to prostě znenadání přijde samo a o to je to pak zajímavější.

A jako si teď vychutnávám rozmanité tóny klidné hudby Tara Fuki, jako teď poslouchám všechno ptactvo, co se v okruhu 500 m ochomejtá kolem našeho domu, jako mi vadí hluk, křik, hysterické záchvaty dětí a štěbetání jejich supermatek, stejně tak vstřebávám spoustu drobností, které mi jindy unikají.

Třeba. Do práce jezdím trolejbusem každý den stejnou cestou. Ale až včera jsem si všimla zajímavých reliéfů na řadě stejných domů v jedné ulici. Už hodněkrát jsem se procházela ulicemi mezi naším domem a kopcem Střižákem, mezi všemi těmi pěknými vilkami, dvorky a zahrádkami. Ale až při své dnešní malé procházce za soumraku jsem našla úžasné pahýly stromů za plotem, sněženky, bizarní zimní zahradu, schůdky mezi ulicemi, dvě kočky hypnotizující se na sloupcích u plotu, barevné okenice, několik kusů zajímavých dveří a oken (sláva majitelům, kteří si uvědomují, jak jim plasťáky zprzní jinak hezké vilky, nebo těm, kteří ještě nesehnali peníze na jejich vyměnění....!). Taky jsem ve svém pár let starém kabátě objevila plachetnici. A v Doupovských horách nepopsatelné, tajemné, zakázané kouzlo. Je toho najednou tolik nového!

Připadám si jako Marco Polo.

Člověk se opravdu má radovat i z malých věcí. Kdepak, není to klišé. Protože když bude věčně čekat jen na ty velké a ohromující, taky by se nemusel dočkat. A nevím jak vy, ale já ten nudný a na zážitky chudý život riskovat nehodlám.

A protože je dnes výročí narození mého oblíbeného básníka Antonína Sovy, závěrem přihazuju jednu jeho báseň.

TUŠENÍ

Tma počala nad městem pohádky bájit…

A na mostě hořela světla…
Vím… Nějaká bytost mne nemohla najít,
jež touhou, by našla mne, zkvětla…

Kdo byl to, já nevím… Však smutek jsem cítil
a čekal jsem v prostřed síně…
Nějaký tajemný osud se řítil
skryt ve světlech, v ruchu i v stíně…

A bylo mi, jak bych byl tragedii
moh' nějakou zadržeti,…
jen kdyby mne vyhledal ten, kdo mne míjí
a do propasti letí…