"S nikým se nechci dělit a chci ti všechno dát"

Neusnula jsem, nezanevřela jsem na blog, jen teď jaksi není volná chvíle na to spáchat nějaký článek.

Ale jelikož se mám učit a naprosto přirozeně opět dělám cokoliv, jen ne tohle, našla jsem si krapet času na malé soukromé rozněžnění. A protože hlavou přeci jen neodbytně létají i ty iónské hlavice a skotské brochy, ponechám vyjádření všech krásných věcí na těch, jejichž talentu proměnit city v slova se obdivují generace a generace.

Nejprve něco od mé blogové stálice, totiž pana Antonína Sovy.

JEDNO SLOVO

Jedno, jedno slovo najít v pravý čas

a uzdravit jím k smrti smutnou duši

najít, za horou když někdo čeká nás

a uhodnout, kde srdce skrývá se a buší

to slovo najde se však těžko proklatě

být musí přesné, jako klíč, jenž v zámek vpadne

jen jednou v životě snad zázrak potká tě

že zvíš, jak slovem uzdravit je snadné.

KOSMICKÁ ROMANCE

V dubovém jsme háji stáli

věky s věky rozmlouvaly

tím jen, že z nás každý toužil

den se klenul, zářil, dloužil

uzlem zkvetlé křižovatky

šli jsme ve svět, starci zpátky

na hrobní si sedše výspy

těšili se, že se vyspí

oči starců výzvou blýskly

závratnou jsme touhou výskli

nedošli jste konce všeho?

neuzřeli Neznámého?

Pak je tu jedno krásné vyznání Jiřího Ortena:

SONET (Věrušce)

Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici

ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil

ach býti poražen porážkou vítězící

a jíti vánicí, sněhem, jenž nesněžil

máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast

když deště dotkneš se, mží víno do oka

a já jak beránek chtěl bych svůj život propást

na březích duše tvé, čistého potoka

odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid

a on ti náleží a zpívat umí ti

umí ti do ticha a do toužení zaklít

máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu

svou víru těkavou, jenž nesmí umříti

neb věří ve věrnost a v objetí a krásu.

DOPIS

Píši ti píši psaní

jsem tak rád na světě

zdá se mi o líbání

o tom co vykvete

žijeme u nás tiše

nic se tu neděje

a tak si člověk píše

o trošku naděje

je to už skoro měsíc

co jsme se viděli

je to už jistě měsíc

bylo to v neděli

zapomněl jsem ti sdělit

že tě mám strašně rád

a s nikým se nechci dělit

a chci ti všechno dát

kéž bych ti mohl říci

všechno co cítívám

pošleš mi pohlednici?

sbohem už usínám.

A závěrem kousek, který jistě každý pozná...

Mládí by mělo zavolat takovým výkřikem, který by se zabodl do prsou jako nůž. Po špičkách se má choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech; po špičkách chodit a ne řinčet železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti mládí: zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým neukazuje se cesta... Ostatně, není to asi úplně správné, co jsem řekl. Mládí má zápasit, netřeba mu však zápas ztěžovat. Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr... Nevím, jak bych vám to jinak řekl a nevím také, jestli mi rozumíte, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka... ne, není to tak...říci se to nedá.