Obrazem (a slovy) k počátku března

Tentokrát článek uvedu další básní Antonína Sovy SLUNCE SVÉ NAPÍNÁ STRUNY. Protože se naprosto přesně hodí do těchto skorojarních dní. A protože se zrovna objevila na webu antoninsova.cz, kam občas zavítám.

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.

Nevzhlíží jaro se v řece, -
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, -
slunce své napíná struny.

Že zima ještě neodešla úplně a sníh na světě opravdu existuje, o tom jsme se přesvědčili o víkendu na takové malé procházce kolem vodní nádrže Tatrovice. Fascinující pro mě byly kry ledu nahrnuté ke břehu. Přemlouvala jsem Jendu, abychom zkusili přehradu napříč přejít po ledě a zkrátili si cestu, ale naštěstí je alespoň někdo z nás dvou ten rozumný a myslí na to, že led už by nás třeba všude unést nemusel.

A dneska jsem byla na báječné služebce na Děčínsku, převážně v oblasti Labských pískovců. V tom krásném počasí (slunko, zima a vítr, to můžu!), koukatelné, protože ještě nezarostlé krajině, putování za zajímavými památkami a při dobré náladě se zkrátka den vydařil. Pár střípků z Arnoltic a Růžové; jsou to věci, co mě bavily a pravděpodobně budou i nadále bavit jen mě. Nějak se mi nedaří návštěvníkům zazvorka fotograficky předávat atmosféru míst, ze kterých jsem tak nadšená.

Jednu nevýhodu to sluníčko teda má. Vůbec se při něm nedá fotit. Ale vážně vůbec.

Jo a proč je to všechno černobílý, když je jaro a mělo by to hýřit optimismem a barvami? Protože prostě proto. Vždycky se mi k panďukákům a jiným pracovním věcem víc hodí spíš úsporná barevná škála. Ty věci si o to tak nějak říkají.