Vypnutí

Jsou chvíle, kdy se člověk na víkend těší jako na smilování. Po všech událostech posledních dní, kdy moje schopnost "splachování" dospěla maximální hranice, resp. dopustila jsem, aby byla překročena a dostala se tak na pokraj kolapsu, jsem se chlácholila vidinou krásného prodlouženého víkendu v Českém ráji, kde má naše alma mater výjezdní středisko a kde měl Jenda pořádat svůj kurz videa. Pod Hrubou skálou se mi vždycky líbilo, místo pro ubytování se kdysivá povedlo vybrat opravdu úžasně a je tam vždycky parádní pohoda. Takže jsem si naplánovala pár dní odpočinku, slunění a výletování, zatímco Jenda bude instruovat studenty, jak natáčet památky.

Ve čtvrtek večer jsme dorazili a daly si s holkama krátkou procházku, večer jsme si pak všichni (= 6 osob včetně mě a Jendy) udělali pohodičku u ohně s tím, že je nutno využít klidu, dokud druhý den nepřijede velká skupina doktorandů na svůj "teambuilding". Krásný večer pod hvězdným nebem, završený pižmem uzeného masa...

Daší den probíhal pod vedením Jendy na Valdštejně, kde nám byl zpřístupněn celý areál, kolegové se chopili kamer a já se zatím slunila, kde se dalo. Skutečně jen pravou blondýnu může napadnout lehnout si v pravé poledne na slunko, vyhřívat se na něm dvě hodiny a pak se divit, že je rudá jako indián... To mi ovšem nezkazilo ten krásný celodenní klídek, absolutní nicnedělání, vypnutí. Večer se už naše řady rozrostly o kolegy mluvící intelektuálštinou, takže jsme se opět zdejchli k ohni a striktně si zakázali jakékoliv hovory o škole a práci.

Sobota byla výletovací. Doktorandi se odporoučeli do Turnova, kamarádi zpracovávali natočené video a já se po obědě vypravila na Trosky. Dlouho jsem se k tomu výletu odhodlávala, neb ten den se v okolí pořádaly nějaké turistické akce a všude byly stovky lidí (a naše ubytování se nachází přímo na vytížené trase mezi Hrubou skálou a Valdštejnem), což jsem přesně nepotřebovala - právě od lidí jsem chtěla utéct. Nicméně nakonec jsem vyrazila, v určitých úsecích cesty skousla davy turistů a pak už si to štrádovala údolím, lesem, skalami a kolem rybníků. Ta trasa je moc hezká, přesto mi ji trochu kazili rychlocyklisti, kteří nějak zásadně neřeší, že jakožto chodec jste zranitelější než oni a za uvolnění cesty nijak neděkují. Jenomže oddělit turistické cesty a cyklotrasy je myslím nereálné...

Cestou se začalo zatahovat, takže jsem ani neměla moc chuť fotit, protože mi bylo jasné že, fotky nakonec budou takové nijaké (jak se můžete přesvědčit níže). Na hrad jsem dorazila už po zavíračce, takže jsem se hned zase vydala zpět. To už bylo trochu náročnější, udělaly se mi nové puchýře a začalo krápat. Na druhou stranu ty překrásné mýtinky mezi skalami, převisy, průrvy, rybníky, které díky žábám hučely jak reprobedny a vyprázdněné cesty byly balzáměm na duši. Mám moc ráda tyhle dlouhé výlety osamotě, kdy si člověk může utřídit myšlenky, vyčistit hlavu, ale třeba si i jen tak tiše prozpěvovat nebo se zastavit kdekoliv, kde se mu zrovna zachce. Přesně po tom jsem zase dlouho toužila. Večer jsem nejprve úplně odpadla a vyklidila pole, abych nerušila intelektuální hovory starších kolegů a finální zpracovávání videa, ale pak jsme rozjeli karban a večer zase dostal nový náboj :-)

Zkrátka, až na některé nepříjemné momenty to byl právě takový víkend, který občas člověk potřebuje, aby se ze všeho úplně nezbláznil.

Výletujte, užívejte si krásný jarní vzduch a mějte se fajn. Nervy si prostě člověk nesmí pustit moc k tělu.

tenhle strom vypadal jako nějaká veliká strašilka...