Potřetí o snech

Dvakrát jsem tu popisovala své nastřádané sny. Přijměte prosím třetí pozvánku na varieté mého podvědomí.

Sen I:

Malá holčička mi vypráví, že má psa velikého 2,5 metru. Strašně se směju a vím, že se směju i po tom, co se vzbudím.

Sen II:

Jdu po vyprahlé polní cestě. Sedí na ní obrovská nechutná tmavá žába, zvedá se mi z ní žaludek. Šlapu na ní a snažím se jí udupat k smrti. Vedle mě někdo stojí a po té cestě pobíhá nějaký ještěr alá bazilišek, co plive hnusné jedovaté sliny na toho člověka vedle mě - chce ho zabít.

Sen III:

Měli jsme s Jendou dítě, ale hrozně rychle rostlo. Den ode dne bylo o moc větší a o několik let starší, sotva jsme ho poznávali. Brali jsme to ale s humorem a každému to vyprávěli jako kuriozitu.

Sen IV (dnešní):

Chodím po špinavém městě a někdo mě doprovází. Před někým se schovávám a zároveň něco hledám. V jednom domě najdu na posteli mrtvou svou kamarádku z gymplu (se kterou jsme se pak rozhádaly a od té doby jsem ji neviděla). Necháme ji tam a utíkáme pryč. Pak vlezeme do suterénu dalšího hodně vysokého domu a prolézáme sklepy. Jsou obrovské, studené, strašlivě špinavé a plesnivé. Moc staré, zaklenuté. Pátrám světlem v té špíně a bordelu; ukáže se, že hledám svou skládačku, kterou mi nějaký kamarád zabavil. Takové kolo jsem sice nikdy neměla, ale v tom snu to byla otázka života a smrti, abych ho našla. Pátrání bezvýsledné, vylézám ven a ulice jsou v plamenech. U vchodu do sklepa najednou stojí jeden můj učitel z vejšky a říká, že hezky voním zatuchlinou. Vysvětluju mu, že jsem šmátrala po sklepech toho domu, ale on je najednou pryč. Pořád jen někam běháme a už mě z toho hrozně bolí nohy. A pořád nemám tu zatracenou skládačku, za což obviňuji toho nebožáka (nebožačku), co mi dělá doprovod.