Pošumaví podruhé

...aneb druhá půlka našeho jihočeského putování.

VYŠŠÍ BROD byl z Prachatic sice už trochu z ruky, ale nechtěla jsem si jej nechat ujít, moc jsem se tam těšila. Tamní cisterciácké opatství založili v polovině 13. století Rožmberkové jakožto své "duchovní vykoupení" a zároveň opevněné sídlo se strategickým a hospodářským významem. Nakonec se z něj stala i rodová hrobka, o jejímž umístění se ovšem dlouho spekulovalo (po smrti Petra Voka byla nadobro uzavřena) - výsledky nejnovějších průzkumů krypty uskutečněných za pomoci maličké kamerové sondy jsou k vidění v rámci jednoho z prohlídkových okruhů. Klášter byl na počátku osazen rakouskými mnichy od Lince a v průběhu desetiletí dosáhl značné kulturní i vzdělanostní úrovně (Vyšebrodský cyklus deskových obrazů, nejstarší urbář v Čechách, významná a rozsáhlá knihovna, cenné rukopisy). Po vymření Rožmberků opět střídá majitele (klasicky se tu objevují Eggenbergové a Schwarzenberkové), prochází stavebními barokními úpravami (zajímavostí je, že nástropní malby zhotovili sami mniši) a potýká se s josefinskými nařízeními (narozdíl od jiných ovšem nebyl zrušen). V rámci prohlídky je mimo jiné možné vidět i klášterní umělecké sbírky a již zmíněnou obrovskou knihovnu. Nacisti si tu za války schraňovali cenné umělecké předměty pro plánovanou říšskou "pinakotéku" v Linci, a tak nechali kostel natřít na zeleno, aby nepoutal pozornost z letadel. Za totáče tu sídlili zemědělci a dělníci ze stavby Lipna, takže když po Listopadu přebírali cisterciáci areál zpět, rozhodně z něj nemohli mít velkou radost. Bratři tu ovšem sídlí dodnes, takže je nutno při prohlídkách samozřejmě brát na zřetel trochu omezený režim.

Rozhodně si taky nenechte ujít možnost vidět tzv. Závišův kříž, překrásnou uměleckořemeslnou památku ze 13. století (ovšem některé její části jsou snad dokonce raně středověké), zhotovenou nejspíš v Ostřihomi pro Bélu IV.. Údajně je v něm uložena část dřeva Svatého Kříže (samozřejmě pravého, jak jinak...) a taky ostatky asi 25 dalších světců a světic. Je to skutečně oslňující zlatnická práce, takový relikviář sv. Maura v menším. Do Čech se z Uher dostal asi díky tchýni Přemysla Otakara II., která sem prchala za svou dcerou Kunhutou. Ta si po smrti Přemka vzala Záviše z Falkenštejna (rovněž paradoxně pohřben ve Vyšším Brodě) a ten jej opatství daroval, proto tedy Závišův kříž.

Jendovy fotky:

Po prohlídkách jsme vyrazili do městečka na oběd. Jenda si vzpomněl, že tam je někde minipivovar Jakub, takže jsme tam zamířili na jídlo. Byl to supr pajzl (sami se tak hrdě titulují), kde chlapíci štamgasti řešili muziku, ryby, houby a tak vůbec jak běží život. Pivo jsem si bohužel mohla dát jen já, ale musím říct, že bylo skvělé, výborné. Ovšem stačila malá dvanáctka nalačno a na sluníčku, aby mě vystřelila do výšin kosmických a odstavila od dalšího akčního programu. Chtěli jsme totiž ještě jet na nedaleký Rožmberk a pak na Lipno, ale já byla úplně gumová, takže jsme se vrátili do areálu kláštera, tam na chvíli zasedli do Café Convento (boží název) a když jsem se uklidnila a vystřízlivěla, vydali jsme se už rovnou na LIPNO.

Abychom se trochu vyblbli, užili jsme si jízdu na bobové dráze. Bylo to supr, dráha neměla naštěstí moc prudký sklon a byla docela dlouhá, takže žádný přehnaný adrenalin. Pak jsme se prošli kousek podél přehrady (jak jsem pak z mapy zjistila, byli jsme jen u takového plivátka, to veliké Lipno se táhlo až dál směrem k Frymburku a za něj), zasmáli se "přehradní architektuře" (třeba to taky jednou budou kulturní památky) a vyrazili dál. Na Lipně jsem se ale necítila ve své kůži. Ten rekreační areál, resp. areály jsou takový svět sám pro sebe, na každém rohu z vás sosají peníze, všude plno lidí, v létě to musí být jedna velká nepřetržitá párty.

Krátkou zastávku jsme si ještě udělali na nedaleké ČERTOVĚ STĚNĚ. To je kamenné moře vzniklé působením ledovce, jež jako by padalo - valilo se po strmém srázu dolů do prudkých vod Vltavy (tzv. Čertovy proudy). Moc hezké místo.

Jendovy fotky:

Večer jsme pak v Prachaticích hledali nějaké posezení (v pivovaru bylo plno) a při brouzdání spletitými uličkami jsme objevili Šenk u růže. To byla hospoda, jak má být! (Ne)zaplivaný krcálek, kde jsem si pro jistotu k čaji dala rum ze strachu, abych od štamgastů nedostala židlí po hlavě, ale paní výčepní byla moc milá a s čajem neměla vůbec problém (na to nejsem v takových hospodách zvyklá). S Jendou jsme hráli Logika a poslouchali při tom moudra od vedlejšího stolu, kde muži ve věku 16 - 55 rozebírali místní fotbalovou situaci se stejnou vervou a vážností, jako by to byla premier league. A u dalšího stolu seděli klasický štamgasti, co celej večer mastili karty. Paráda.

V sobotu jsme se konečně pořádně prošli po PRACHATICÍCH a navštívili památky zpřístupněné v rámci Dní evropského dědictví (kostel sv. Jakuba včetně věže, sklepy některých domů, Husovu světničku v knihovně, městské muzeum, muzeum loutek a cirkusu). Na náměstí probíhaly podzimní slavnosti, takže na pódiu střídavě defilovali malí zpěváčci a tanečníci, folklorní soubory, seniorky, klarinetový soubor i metalové kapely. Taky jsme byli v místní indické restauraci (údajně jedna z nejstarších a nejlepších v ČR) a poslední den jsme taky konečně našli Žižkovu skalku, odkud je pěkný pohled na město.

Prachatice jsou překrásné městečko, které si v hradbách ještě naštěstí zachovalo svůj starobylý ráz, nicméně hned na historickém jádru jsou nalepené výdobytky nedávného režimu. Hradbu středověkou střídá hradba panelová a nedobytný Prior. Baroko se na Prachaticích moc nepodepsalo, zato renesanci tu přehazujou vidlema. Tady u nás bychom se z toho posadili na zadek. Nutno ovšem říci, že jsem se nějak neztotožnila s místními restaurátorskými přístupy. Sgrafita a nástěnné malby se tu totiž prezentují analyticky, útržkovitě, hlavně aby bylo vše vidět. Pokud jde o drobné doplňky a jinak je fasáda do velké míry zachovalá, nemám s tím problém, mají-li tam takové pěkné věci, jen ať se s nimi pochlubí a v případě psaníčkových sgrafit to rozhodně není problém doplnit. Ale jakmile se najde někde hlava/noha/kus těla/cokoliv, hned to tu musí přiznat a pak fasáda vypadá rozhadrovaně a kusy těl levitují jaksi v prostoru. S tím naprosto nesouhlasím, ale kdo ví, jak bych se rozhodovala já, kdybychom to měli i u nás. Naštěstí jsem prozatím takových věci ušetřena. Taky tu mají skvostnou renesanční radnici vyzdobenou mmj. Tancem smrti (údajně dle Hanse Holbeina) a gympl, jehož dostavění dělníci oslavili společnou slavnostní fotkou na lešení, které se pod jejich vahou ovšem zřítilo. Výsledkem bylo x zraněných a jeden mrtvý. Tragikomická příhoda...

Jendovy fotky:

inkriminovaná fotka dělníků na gymplu

Odpoledne jsme zamířili na zámek KRATOCHVÍLE. Je to moc pěkná renesančně - manýristická lovecká "vila" se zahradou; muselo to být příjemné kratochvilné sídlo, kde člověk při komentované prohlídce získá dojem, že místní pořád jen jedli a jedli. Prohlídka vůbec byla vtipná, slečna trochu tápala, ale rejpat nebudu, interiéry opravdu stály za to (impozantní štuková a zlacená výzdoba pro takové drobné sídlo skoro až nevhodná, pěkné nástěnné malby).

Nakonec jsme si ještě - už nevázáni časem - zajeli do nedalekých HOLAŠOVIC A ZÁHOŘÍ na to roztomilé selské baroko. Návsi jako klícky, domy jako malované. Sladký pohádkový kýč, který ale k jižním Čechám prostě neodmyslitelně patří. A je to UNESCO, no.

Jendovy fotky:

S Prachaticemi jsme se rozloučili opět návštěvou pivovaru a nakonec i čajovny (také podruhé), kde jsme si v klidu a téměř osamotě prohlíželi knihy s fotkami Českého Krumlova a fotkami od Karla Plicky, abychom se udrželi v té jihočeské náladě. Z náměstí burácel jakýsi místní agro rock a věštil konec podzimních oslav. Tak ahoooj Prachatice a zase někdy!

Poslední den jsme nechtěli zabít jen cestou zpět na sever, takže jsme si naplánovali ještě dvě moc pěkné mezizastávky. Tou první byly STRAKONICE.

Město jako takové údajně za mnoho nestojí, ale hrad rozhodně ano. Založil jej v první třetině 13. století Bavor ze Strakonic, dnešní podobu získal zhruba na počátku 16. století. Bavor hrad daroval řádu johanitů, kteří jej využívali jako velkopřevorskou rezidenci a kteří zde mmj. založili řádový špitál pro pocestné; část hradu si ovšem rod Bavorů ponechával dál. V rámci prvorepublikových pozemkových reforem johanité o své rozsáhlé majetky přišli (dostaly se do rukou soukromníkům) po válce areál spravoval stát a sídlila tu ZUŠ a učni ze zbrojovky. V současnosti část hradu patří městu (sídlí tu Muzeum středního Pootaví s expozicí k regionálním dějinám, expozicí dud a dudáctví, motocyklů ČZ i historie výroby fezů(!!)), část patří kraji a část církvi. Přístupná je také kapitulní síň s ambity vyzdobenými nástěnnými malbami ze 14. a 15. století a krásnými klenbami.

I tady nás potkaly "folklorní" oslavy, takže nám k prohlídce hrály dudy a zpívali okrojovaní chlapci a děvčata.

(Jendova fotka)

Druhou zastávkou byl hrad ZVÍKOV. Velkou chybou bylo, že jsme tam dorazili až před třetí hodinou, protože už ve čtyři se hrad zavírá, jenomže tady by bylo co dělat celé odpoledne! Je to paráda, paráda. Hrad je prostě pořád hrad, nabízí se tu spoustu pěkných stavebních detailů (šalování, okna, klenby), restaurované (či spíše asi rekonstruované) nástěnné malby, úžasná hradní kaple a pěkné výhledy na zákruty Otavy a Vltavy (poloha hradu na skále nad jejich soutokem je opravdu malebná).

Hrad založili Přemyslovci ve 13. století - tehdy vznikl královský palác i opevnění. Pak jej vlastnili Rožmberkové a Švamberkové (ti na něm prováděli renesanční úpravy, ovšem při zachování středověkého charakteru stavby), Eggenbergové a nakonec opět Schwarzenberkové, kteří už v 19. století přistoupili k zajišťovacím pracem (hrad byl za 30 leté války vypleněn a zpustošen, část paláce nad řekou se v 19. století zřítila) - dali do kupy palác i opevnění.

Jendovy fotky:

I když jsme letos cestovali "pouze" po Čechách, myslím, že se nám dovolená povedla stejně jako ty předchozí :-) Už teď mi hlavou běží plno plánů, kam se vydáme za rok...

Tak ahoooj, léto!!