Tam, kde renesanci přehazujou vidlema aneb Pošumaví

Letošní dovolená pro nás byla z různých důvodů až do poslední chvíle nejasná, nakonec z toho ale byl krásný jihočeský týden plný zážitků, zajímavých památek i tolik potřebného (duševního) odpočinku.

Ubytovaní jsme byli v Prachaticích a odtud jsme si dělali výlety po širším okolí, pracovně tomu říkejme třeba Pošumaví. Druhý záříjový týden se zpočátku tvářil už dost podzimně; trápily nás teploty do 10 stupňů, déšť a mlhy. Místní tvrdili, že to je typické šumavské počasí (což mi chvíli dělalo radost, ale když máte čas trávit hlavně venku, už to zas tak príma není), koncem týdne se ale naštěstí počasí umoudřilo a užili jsme si typické babí léto. Zkrátka bylo v tom všechno a tak to má asi být.

Jo, a ještě jedna poznámka. Často se tu asi budou objevovat slova jako rychle, fofrem, na poslední chvíli a podobně. To proto, že ačkoliv jsme vstávali docela brzy, cestování po památkách většinou zabralo dost času, čekání na prohlídky taky a nesmyslně krátké otevírací doby na objektech (obvykle 10 - 16 hod.) nás nepříjemně limitovaly, takže jsme málokde pobyli tak dlouho, jak bychom si přáli...A teď už šup na exkurz po jihočeských památkách!

Cestou do Prachatic jsme si udělali malou zastávku v KESTŘANECH u Písku, kde se nachází tvrz ze 13. století (v 16. stol. přestavěna na goticko-renesanční hrádek) a tvrz ze století patnáctého (později přebudovaná na pivovar). Na místě třetí tvrze nechal rod Paarů (jaká to podoba! :-)) vystavět barokní zámeček se zahradou a vinicí, roku 1700 to vše zakoupili Schwarzenberkové. Pak tu byly byty, JZD a momentálně Horní i Dolní tvrz patří soukromníkům. Je to opravdu moc pěkný areál, kde je leccos dobře čitelné (tady se stavebně historický průzkum musel dělat jedna báseň).

(Jendova fotka)

A jelikož jsme k tomuto dni byli s Jendou už dva roky manželé, chtěli jsme to večer něčím alespoň trošku oslavit. Víno dovezené z loňské dovolené jsme odložili na později, neb při večerním průzkumu Prachatic jsme objevili úplně čerstvě otevřený pivovar. Pivo moc dobré, pitelné, akorát mi i to malé vlezlo tak hrozně rychle do hlavy, že se mnou měl Jenda asi moc zábavný večer... ;-)

Druhý den už byl plně výletovací. Ráno jsme si ještě zašli udělat pár fotek PRACHATIC a pak jsme vyrazili do Zlaté Koruny.

Cestou jsme v obci BRLOH narazili na zajímavý kostel (sv. Šimona a Judy), takže jsme si jej v rychlosti obešli. Zajímavý byl pro mě tím, že poměrně dobře klame "tělem" - působí jako středověký s drobnými úpravami, přitom jej ale až na přelomu 17. a 18. stol. vystavěl Giovanni Canevale, ovšem právě s využitím gotických prvků - šlo o jakýsi záměrný historismus.

Do ZLATÉ KORUNY vede vůbec moc hezká cesta. Je to dané tím, že nikde není žádné velké sídlo ani průmysl a krajina je dost vyprázdněná díky vojenskému újezdu Boletice; své dělá taky CHKO a NP Šumava. Kdo těmi kopečky na pomezí Šumavy někdy projížděl, ten mi určitě dá za pravdu.

Klášter Zlatá Koruna (resp. nejprve Svatá trnová koruna) založil Přemysl Otakar II. - roku 1263 sem povolal rakouské cisterciáky z Heiligenkreuz. Sledoval tím zejména politické cíle, neb se touto fundací snažil omezit moc Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov, později se ovšem rozsáhlé majetky stejně dostaly do rukou Rožmberkům ("odnož" Vítkovců). V době barokní byl pak kláštěr nákladně přestavován, vznikla tu i řemeslně-technická škola. Přesto se v rámci josefinského dekretu nevyhl zrušení a Schwarzenberkové tu pak zavedli průmyslovou výrobu (třeba i v ambitech, které byly následkem toho značně staticky rozrušeny). Momentálně je areál státní a žádní řeholníci tu tedy nejsou.

Cestou k pokladně minete bývalou faru, kde teď funguje jakési muzejíčko s modelem areálu kláštera (i se stříkající fontánkou, jak nám pán nadšeně předváděl), malým antikvariátem (kniha Phantastische Malerei im 19. Jahrhundert je moje!:-)) a dostanete tu i sklenku vína. No a krom toho se tu o klášteru dozvíte víc než na prohlídce. Tedy pokud budete mít stejnou smůlu na průvodkyni, jako jsme měli my...

Zlatá Koruna se špatně fotí, ale růžová fasáda je proslulá

Pak už jsme fofrovali do ČESKÉHO KRUMLOVA. Naivně jsme si mysleli, že nám na něj ten půlden postačí, ovšem brzy jsme pochopili, že jen na hradě a zámku strávíme celý den, natož najít ještě čas na procházku ulicemi a na výstavu. Vrátili jsme se tedy znovu druhý den, kdy sice pršelo, ale Krumlov jsme si tentokrát užili plnými doušky :-). Projít si celý hrad a zámek včetně zahrad a barokního divadla je skutečně na dlouho, ale je to skvělý zážitek. Hlavně tedy barokní divadlo, které mírou zachovalosti vybavení včetně kulis a kostýmů představuje světový unikát.

Krumlov má překrásné a malebné historické jádro (za něco si ten zápis do UNESCA zasloužit musel), kterému hodně napomohla svérázná poloha mezi dvěma zákruty Vltavy, protože nedovoluje prznění centra a Latránu nevkusnými novostavbami - nikam se to už zakrátka nevejde. I přesto, že už byla skoro polovina září, turistů tu bylo pořád strašlivě moc (v červenci by mě sem nikdo nedostal ani párem volů!!!), což tedy nedovoluje si pořádně užít atmosféru města, okounět po domech a fotit, ale k večeru už to bývalo přeci jen lepší. Trochu doufám, že se tam podíváme třeba v zimě...

Poprvé a naposled se naše cesty rozdělily právě v Krumlově, kdy jsem nutně potřebovala navštívit Egon Schiele Art Centrum , hlavně tedy obrovskou výstavu rozličných prací Josefa Váchala. Nejprve mi bylo líto zaplatit relativně vysoké vstupné, ale návštěvník opravdu nemusí litovat peněz - několik pater plných skvělých děl různých autorů za to stojí. A hlavně ten Váchal, no teda, boží, prostě boží. I jeho šumavské věci nesou tak okatě jeho rukopis! A jsou až skoro dojemné. Strávila jsem tam spoustu času a strávila bych víc, kdyby mi nebylo líto, že na mě Jenda čekal vedle v kavárně. Nutno podotknout, že ta byla tedy také moc fajn. Jen ten Schiele mě tak moc nebere, ale což, turisti jsou z něj odvařený a je asi dobře, že tam z toho těží, pořád to není tak zlé jako s Kafkou v Praze. :-)

souboj?!!

kašna ze dvou různých pohledů - moc se mi líbil ten nahej zadek...

a další čuňačinka - anděl - sedlák (viz dále) měl pod kolenem vsunut...

součástí zámecké zahrady je i jezírko plné leknínů. ti dva pánové mi u něj připadali hrozně romantický.

A teď série Jendových fotek, neb jemu to focení prostě opravdu jde:

měla jsem s sebou i starý Zenit na film, jsem zvědavá, co z toho jednou vyleze

agro putti

Jo a ještě poznámka k parkování v Krumlově - nenechte se nachytat na drahá parkoviště ve městě. První den to dost zruinovalo naše prasátko. Večer jsme ale náhodou objevili parkoviště hned u zámeckého parku, zřejmě určené pro hosty otáčivého hlediště. A tam nechtěl nikdo ani fň, takže jsme tam auto nechali druhý den a ušetřili tak třeba na jeden luxusní oběd.

Když jsme ten další den jeli znovu do Krumlova, narazili jsme cestou na velkou zajímavost. Ruiny kláštera KUKLOV. Kdo někdy byl v Panenském Týnci, ten už podobnou věc zažil, akorát tady se s tím nenadělá takový tyjátr jako tam a rozhodně bych neprohlašovala, že je to mimořádně pozitivní místo (jako se tvrdí o Panenském Týnci) - podíl na tom mělo i sychravé upršené počasí.

Klášter nebyl nikdy dostavěn, už v polovině 16. století jej řeholníci opustili a od té doby chátral. V jeho blízkosti začaly brzy vyrůstat domy, které ruinu využily jako stavební materiál. I dneska to vypadá, jako by to byla jen kuriozitka na zahradě lufťáků, chalupářů.

Čtvrtý den naší dovolené byl programově dost nabitý a počasím také nejaprílovější.

Ráno jsme vyrazili do nedalekého Vimperka, kde nás zajímal hlavně hrad - zámek na návrší nad městem. Cesta vedla přes HUSINEC, kde se nachází rodný dům Mistra Jana Husa. Prý. Tady ho máte.

Do místního muzea jsme ovšem nešli a pokračovali jsme raději do VIMPERKA.

To je moc zajímavé město. Všechny ulice včetně náměstí vedou strmě do kopce, míchá se tu středověk (kostel Navštívení Panny Marie, měšťanské domy) s 19. stoletím a lidovou architekturou (srubové domy), bývalo to významné centrum knihtisku a sklářství, hrad - zámek patří k nejvýznamnějším památkám renesance u nás, bašty jeho opevnění patří povětšinou soukromníkům a dotváří jim kompozice jejich zahrádek... Jak říkám, zajímavé město.

Na zámku jsme strávili daleko víc času, než jsme čekali - jednak nám o pár minut utekla prohlídka (čas jsme vyplnili prohlídkou zámeckého muzea, kde je expozice k šumavské přírodě, knihtisku, sklářství a galerie), jednak jsme chtěli vidět obě nabízené prohlídkové trasy, které narozdíl od obvyklých prohlídek na jiných objektech nabízí hlavně info ke stavební historii a vzhledem ke stavu objektu ukazuje místnosti prázdné, tak jak je opustil ještě nedávný majitel NP Šumava (po válce tam byli lesáci, NPÚ to spravuje až od tohoto roku), jen s dosavadními poznatky díky sondám do stropů (rozsáhlé záklopové malované stropy!!), podlah i stěn (skvělé renesanční malby, ale i baroko) apod.. Restaurátorské i stavebně historiké průzkumy teprve probíhají a odvíjí se samozřejmě od možných financí. Pro nás to bylo ovšem mnohem cennější než vševidoucí obrazy bílých paní, kouzelná zrcadla, míšeňský porcelán či paroží. Turisty to bohužel asi přliš neláká, neb na první prohlídce jsme byli čtyři, na druhé už sami.

A ještě letem světem k historii: hrad byl založen v polovině 13. století a měl chránit důležitou cestu vedoucí z Bavorska do Čech, později zvanou Zlatá pro bohatství, které vyrůstalo z obchodu se solí, jež se po ní přepravovala. Z gotického hradu udělali renesanční zámek Rožmberkové, kteří sem jezdili za čerstvým horským vzduchem a odklízeli se sem v době morových epidemií. Než se přestěhoval na Bechyni, měl tu hlavní sidlo i Petr Vok. Posledními šlechtickými majiteli panství byli - v tomto kraji klasicky - Schwarzenberkové, o dalším osudu areálu už jsem psala výš.

Zámecký areál:

(Jendova fotka)

Sychravý podzim a 8 stupňů vystřídalo najednou příjemné polojasno, a tak jsme fofrovali do BOUBÍNA. Být v Pošumaví a nejet na Boubín, to bych si neodpustila! A hlavně se mi taky mezi všemi těmi památkami zastesklo po přírodě. Vybrali jsme si jen krátkou trasu (cca 8km) po naučné stezce; nejhezčí je prales sice údajně mezi rozhlednou Boubín a naučnou stezkou, ale tam už jsme se nevydali, protože už jsme toho za ten den měli plný kecky a navíc - světe div se - přišla bouřka. Nevěřila bych, že je to v té zimě možné, ale to hřmění jsem si opravdu nevymyslela, jak naštěstí brzy pochopil i Jenda. Kdo mě zná, ví, že mám z bouřek panickou hrůzu, takže když hřmění přidávalo na síle, zařadila jsem za dva a svižnou chůzí - jak jen to tedy dost krkolomná stezka mezi pokroucenými stromy dovolovala - jsem utíkala ven z lesa. My jsme přes ty prastaré vysokánské stromy totiž neviděli ty temné mraky ženoucí se přímo k nám. A bylo to vypočítané na vteřinu přesně - jakmile jsme nasedli do auta, spustil se déšť a blýskalo. Šedočerný pás lijáků nás pak podél hor provázel celou cestu do Volar. Z druhé strany ale svítilo slunko, takže jsme mohli pozorovat několik pěkných duh. Kde se asi schovává poklad?

Jinak Boubín je překrásné místo. Sice jsem si ho představovala víc...jak to říct, pralesnatě?, ale i tak je to úplně jiný les, než jaké znám od nás. Stromy vysoké, všelijak zkroucené, zpotvořené, kmeny popadané, mech heboučký. Druhově to není les moc rozmanitý, roste tu hlavně buk, jedle a smrk, ale nabízí tajemná zákoutí, kde se může odehrávat leccos...:-) Ta nejkouzelnější místa bohužel byla oplocená proti zvěři, takže se po nich nedalo moc pokukovat, ale průhledy mezi plaňkami bylo vidět, jak je to krásně divoké a žije si to svým životem.

Jendovy fotky:

Zpátky do Prachatic jsme to vzali přes VOLARY, protože jsme byli zvědaví na tamní domy alpského typu. To je další z věcí, které nám byly omílány na několika různých přednáškách, ale nikdy jsem je neviděla naživo. Jedná se o značně dlouhé a široké patrové roubené či poloroubené domy (velikost odpovídá tomu, že tu obytné místnosti i hospodářství fungovaly dohromady pod jednou střechou), obvykle s vyřezávanou pavlačí (na té se manipulovalo se senem uloženým pod střechou) a sedlovou střechou s poměrně nízkým sklonem, což je zarážející, vezmeme-li v potaz, že jsou to domy typické pro chladnější oblasti, kde je sněhu dost a dost. Ve Volarech jich je údajně 14 a tvoří vesnickou památkovou rezervaci. Všechny jsme je tedy nehledali, neb opět začalo pršet a všechny ty duhy nad nimi byly sice fotogenické, ale mokrý objektiv = nemocný objektiv.

Jendovy deštivé fotky:

Návrat do Prachatic byl trochu krasojízdou kvůli nějakému zavřenému mostu, ale vynucená objížďka byla nakonec štěstím. Projížděli jsme totiž kolem Dobré Vody u ZÁBLATÍ, kde jsem byla kdysi na ŠvP, takže jsem nostalgicky zavzpomínala, a hlavně se nám před Záblatím po těch deštích otevřela krásná panoramata zamlžených a sluncem prozářených kopců. Nádhera.

kostel v Záblatí si pamatuju jakožto místo, kde jsme na školandě vždycky vybalovali dobroty ze sámošky vedle nebo jsme tam lepili známky na pohledy; Záblatí pro nás byla daleko široko největší civilizace

A ještě jednou a lépe od Jendy:

Tímto uzavírám první část reportu z naší jihočeské dovolené, došli jsme pěkně do její poloviny. Brzy naviděnou ve stejném duchu!