Osobní podzimní soundtrack

Asi je to dáno náladou těch alb, nebo zážitky, které si s nimi spojuji, každopádně mám vypozorováno, že určitá cd poslouchám pravidelně rok co rok v podobné období. Momentálně jedu na čistě podzimní vlně a resuscituji ve svých sluchadlech interprety, kteří u mě třeba během roku jinak zahálí. Anebo ne, ale na podzim si je prostě pouštím do zblbnutí. Netuším, čím to je způsobeno, ale většina z mých "typických podzimních odrhovaček" je zpívána dívkami, ženami, dámami. Snad pro jejich křehčí hlasy, snad pro to, že podzim mám spojený s uklidněním a pokorou, což lépe sedí k sólovým počinům než k tvorbě celé kapely/orchestru. A v případě "osamělých zpěváků" mi víc sedí ženský projev, naopak v kapele mi daleko víc vyhovují chlapi. Samozřejmě ne bezpodmínečně, jak bude ještě vidno (slyšno).

Pokud vám některé z těch alb přijde k (podzimní) chuti, budu moc ráda. Je to zas jednou takové vnucovací hudební okénko pro ty, kdož by čirou náhodou sdíleli můj hudební vkus.

Několikrát se mi tu už objevila ZUZANA HOMOLOVÁ. Tuhle písničkářku, ročník 1948, jsem si opravdu zamilovala. Spolupracovala s leckým, za zmínku ale rozhodně stojí písně nahrané s Vladimírem Mertou (album Slovenské balady) nebo zas lehce kytarovější album Čas odchádza z domu. V textech často vychází ze starých lidových balad, které rozhodně nejsou vlídnými zpívánkami před spaním.

Na Slovensku ještě chvilku zůstaneme. JANA KIRSCHNER se s posledními alby hodně vyšvihla. Už to není rádiový pop, už to není zpívající modelka. Ať už je to Krajina rovina nebo moje ultraoblíbené Moruša biela, Moruša čierna, jsou to moc pěkně vystavěné skladby. Dobré texty a zajímavá hudba, která v sobě míchá leccos ze střední Evropy - to na mě funguje.

Dámy z kapely ZUBY NEHTY pořád (znovu?) hrajou a doufám, že ještě dlouho budou. Škoda, že jsem na nich nevyrůstala, třeba bych teď mohla být zastydlou punkerkou vzpomínající na divoký léta, kdy jsem s barevnou hlavou tančila na saxofonové fonie a kakofonie na jejich koncertech. Nestalo se, ale občas se u nich doma vyblbnu i tak. Přestože jsem devadesátky trávila leda na školních a předškolních besídkách. Hned pro začátek doporučuji kompilaci Best of...Rarity. Tam je to skoro všecko.

Pro EMILÍANU TORRINI mám slabost, protože je z Islandu a protože se narodila 16. května. Ale samozřejmě taky proto, že dělá krásnou, křehkou hudbu, je nesmírně sympatická a umí do člověka naládovat optimismus horem dolem, což se takhle při podzimu hodí. Nejvíc oposlouchaná mám asi alba Fisherman´s woman a Me and my armini, z nějž pochází i skladba Big Jumps, která je právě ukázkovou ódou na radost ze života.

Loňským/letošním objevem jsou pro mě KALLE z Tábora. Jejich debut Live from the room se mi zaryl pod kůži tak moc, že skoro není dne, kdy bych si ho nepustila. Tohle se opravdu povedlo. A po nedávném koncertu tady v Ústí se s nimi můžu prsit i ve městě. Mají totiž pěkný trička, hehe. Každopádně nálada alba je na podzimní šero jak dělaná!

A ještě jednou z českých luhů a hájů. MŇÁGU A ŽĎORP už určitě někdy slyšel každý, pár jejich hitovek se pravidelně točí v rádiích. Díkybohu. Ale podle mě mají taky takové podzimní album, totiž Chceš mě? Chci tě! Nebo alespoň já se s ním jakoby náhodou setkávám víc právě na sklonku roku.

Bez kapely MONO se neobejdu celoročně, ale jejich táhlé opusy mají na podzim a v zimě úplně jiné účinky na lidskou psýchu než třeba v parném létě. Skladby se rozjíždí pomaloučku, posmutněle, aby postupně gradovaly, vybuchly v trochu bolestnou agónii v osamění, ale pak se zase pozvolna zklidnily a nabídly naději v lepší zítřky. A zejména album Hymn to the immortal wind tohle zvládá mistrovsky, beze slov vypráví emocemi nesmírně nabitý příběh...

No a závěrem opět na skok na Slovensko. VLADIMÍR GODÁR se pro mě stal známým až díky spolupráci s Ivou Bittovou (album Mater) a soundtracku k filmu Záhrada, resp. i dalším filmům Martina Šulíka. Málokterý film než Záhrada má podzimnější atmošku. A máloco se mi od Ivy Bittové líbí jako skladby z Mater. Takže prostě tak.

Tak přeji příjemný poslech.