Dny sváteční

Původně tohle měla být dlouhá litanie o tom, jak se neumím popasovat s vánočními svátky, protože pro mě vlastně nemají takový smysl, jako by snad měly, kdybych byla praktikující katolík nebo děcko těšící se na dárky, a nemám z nich takové potěšení, jak bych asi chtěla. Měla to být kritika formy, jakou se Vánoce už desítky let slaví v euroamerickém světě, a rozhořčení nad vším tím honěním se za pseudoblahobytem a pachtěním se za vycíděnými okny.

Nakonec jsem se rozhodla být smířlivější a vykašlala jsem se na tyhle výlevy. Dokonce ani nehodlám meditovat nad uplynulým rokem, protože se přihodilo i pár hodně nešťastných věcí, které ovšem jsou navýsost soukromou záležitostí, jenže bez nich by to bilancování zas nebylo úplné. Takže:

zůstávám opět pouze u fotek a jejich komentářů. Jsem čím dál lenivější :-)

P.S.: Všechny fotky jsou pořízené buď tabletem (první dvě), nebo mým pravěkým mobilem, omluvte tedy prosím jejich kvalitu...

Abychom se o svátky pouze necpali, ale taky něco zažili a trochu rozpohybovali svá přejedená a zlenivělá těla, využili jsme při návštěvě Jendovy rodiny příležitosti udělat si procházku po Krušných horách, konkrétně po relativně krátké trase mezi Stříbrnou a Bublavou (nad Kraslicemi). Nejprve stoupání k rozhledně na Olověném vrchu, procházka po pláních, kde za "normálních podmínek" leží sníh a pobíhají lyžaři, a pak prudký sešup dolů zabahněnou sjezdovkou. Ostatně tamní sjezdovky už známe dobře, že... :-)

Byly to ty dny, kdy se nad údolími, ale i v kopích válela mlha a co sto metrů bylo úplně jinak. Při pohledu z vršku to vypadalo úžasně.

Vzpomínka na zimu...

Tyhle fotky jsem pořídila na Bílé Vodě nad Chodovem, kde jsem si další den dělala opět "zdravotní" procházku. V jednu chvíli ale padla kouzelná mlha, kdy nebylo vidět skoro nic; vodní plocha u přilehlé výsypky se dokonale spojila s namodralým nebem a kachní bytosti plující po hladině najednou vypadaly, jako by letěly v jakémsi bezčasí a mystickém prostoru, který naprosto pozbyl konkrétních tvarů. To se mi bohužel vyfotit nepodařilo, ale než padla mlha úplně, zaujaly mě ty úžasné stromy na pozadí, rákosové zákoutí i snová pláž.

Tahle fotka fantazijního putování mi připomněla dva vtipné sny, které se mi zdály den předtím.

Sen 1:

Rodiče mě vezou do Prahy na koncert The Cure, ale já z nepochopitelných důvodů nemám vstupenku. Hrozně prší, je tma. Zastavili mi kdesi na periferii, vybíhám z auta a běžím do jakéhosi pochybného podniku, kde - jak doufám - mi prodají lístek. Beznadějně vyprodáno, holčičko. Běžím někam do patra, kde jsou v nějakém obchodě dva pánové, od pohledu hudbymilovné máničky, a prosím je, aby mi prodali vstupenku. Vyprodáno a koncert právě teď začíná. Běžím ven, sednu si na parkoviště a strašně brečím, že zmeškám svou oblíbenou kapelu. No hrozná tragédie.

Sen 2:

Na sídlišti u rodičů před barákem s kamarádkama bobujeme na nějakém miniaturním kopci na zbytcích sněhu. Je to hrozná legrace, jsme úplně promáčené a úzkostlivě se vyhýbáme maringotce, která stojí dole pod naší bobovou dráhou. V té maringotce totiž bydlí děsně divná gorila. Zničehonic zjistíme, že nám všem ta gorila ukradla podprsenky a drží je vítězoslavně v ruce. Běžím za Jendou a prosím ho, jestli by mi tu podprsenku nepřinesl. Vlezl oknem do té maringotky, zrovna když tam gorila nebyla, a já hlídala venku - jenomže v tu chvíli se zas gorila objevila a užuž vcházela do maringotky, když zrovna Jenda bleskurychle vylezl ven i s mou podprsenkou. No paráda.

A na závěr už jen dvě takové putovní ze Střížáku, kterým - věřte mi - bohužel díky mobilové kvalitě lépe slušela černobílá varianta.

S nimi se také loučím s tímto prazvláštním rokem.

Přeji vám všem jen to dobré, ba přímo nejlepší. Přejme si, ať je rok 2016 pokud možno co nejpohodovější, nejúspěšnější a nejšťastnější, abychom si na jeho závěru mohli říct, že byl naplněný pěknými zážitky a veselými událostmi a nemuseli myslet jen na to špatné.

A taky vzpomeňme na ty, co už tu s námi bohužel nemohou být.

KRÁSNÝ NOVÝ ROK!!!!