Pozdní podzim

Mnoho se toho stalo za poslední týdny a málo je času a chuti to vše vypsat, ale stydím se, že se tu měsíc nic neobjevilo, a tak se to snažím napravit tímhle náhodným výběrem událostí. Jasně, všeho moc škodí, hlavně teda holčičích řečí, ale když to sem nevychrlím všecko najednou, tak už nikdy nic :-)

10. listopadu jsme se spolu s desítkami (dalších) Tepličanů šli podívat do tamního muzea na vernisáž připomínající 100. výročí úmrtí nejslavnějšího teplického rodáka Julia Payera (další odkaz zde). Kartograf, polárník, ale také malíř zamrzlých pustin, o kterém se v našich zemí příliš neví, ačkoliv je třeba spoluobjevitelem Země Františka Josefa a po své domovině tam na dalekém severu pojmenovával zálivy i ostrovy. Je skvělé, že v Teplicích funguje iniciativa (na FB údajně pod názvem Julius Payer - ze Šanova frajer), která se snaží o osvětu, co se jeho aktivit i díla týče. Teplice moc slavných rodáků nemají a tenhle je zrovna nadmíru zajímavý. Všichni objevitelé si zaslouží velkou úctu, obzvlášť když se vydají do takových končin, kde jeden umrzne, ani nemrkne, pokud ho teda dřív nesežere lední medvěd. Ještě dodávám odkaz na report z výstavy na Zubajzově blogu. Výstava trvá snad až do ledna, rozhodně doporučuju pozornosti.

(Julius Payer - Vlečení lodi, 1873)

Teď z trochu jiného soudku. Dost holčičího, ovšem úsměvného, myslím. Chtěla jsem totiž být zase jednou eko, ovšem zbaběle jsem se vrátila do starých kolejí. Totiž:

Od přestěhování se do Ústí mě trápí kvalita a vzhled mých vlasů. Dřív byly zvyklé na měkkou (a mimo to chuťově výbornou) vodu, která zřejmě v kombinaci s absencí barvení, fénování atd. napomáhala tomu, že bývaly vcelku husté, hodně vlnité až kudrnaté a kvalitní. V Ústí dostaly zásah vodou extra tvrdou a taky častým fénováním, což jim rozhodně neprospělo a stalo se z nich jakési neforemné a zplihlé chroští bez tvaru. Šampon, který by s tím něco udělal, se mi zatím objevit nepodařilo, navíc jsem z panické hrůzy před umaštěnými vlasy zvýšila postupně frekvenci jejich mytí na každý den, maximálně obden (dřív to bylo dvakrát až třikrát do týdne - míň to nešlo, vlasy se mi odjakživa dost mastí). Jenže mě už přestalo bavit drásat hlavu šamponem každý den, obzvlášť když mi přišlo, že se tím paradoxně snad mastí ještě víc a jsou čím dál tím horší. Navíc to, že je šampon prost parabenů a silikonů ještě neznamená, že to jinak není kdovíjaká chemická srajda. A tak jsem skočila na - v poslední době populární- "no-poo" vlnu.

Podstatou no-poo je dostat vlasy do jejich přirozeného stavu a struktury a obnovit jejich do jisté míry samočistící schopnost, tedy zbavit se běžně prodávaných šamponů a mytí vyřešit různými alternativami, kterých už je za tu dobu ozkoušeno velké množství: nejšetrnější je mýt vlasy pouze vodou bez čehokoliv dalšího, pak jsou možné různé oplachy (voda+ocet/citron/bylinky), alternativou k šamponu může být soda, žitná mouka nebo třeba marocký jíl, případně si také můžete z bylinek, olejů, mýdel a kdovíčeho udělat šampon vlastní.

Mým cílem bylo nechat vlasy odmastit, ozdravit a dopřát jim klídek od chemických a navoněných šamponů. Cesta k tomu je ovšem trnitá, ne že ne.

Skočit z každodenního mytí na občasné oplachování čistou vodou mi přišlo moc drsné, přece jen musím občas vylézt mezi lidi i bez čepice, pod kterou bych schovala umaštěné a nevzhledné vlasy (protože dle zkušeností těch statečných, co už to mají ozkoušené, se musí první týdny počítat s tím, že vlasy se dost mastí a vypadají o moc jinak, než na co je člověk zvyklý). Kdesi jsem vyčetla, že supr je žitná mouka, ze které se po smíchání s vodou udělá taková kašička, co se prskne na hlavu a pak vymyje. A tak jsem se na to vrhla. Je nutné operovat s tím, že si trochu zasviníte trubky, vyplácáte víc vody (mouku ve vlasech chce asi fakt málokdo a vymýt jí důkladně dá trochu práce) a budete smrdět trochu jako chleba šumava. Nicméně má zkušenost po pár umytích tímhle způsobem byla taková: vlasy byly tužší, měly trošku větší objem, drsnější a jakoby voskovou strukturu, takže se zdály mastnější, ale umýt je bylo potřeba až tak po třech dnech. Experimentovala jsem taky s dalšími oplachy, které by zajistily vhodné ošetření vlasů. Heřmánek jsem docela často používala už dřív - hezky voní, zklidní kůži a zvýrazní blond barvu, ale zdá se mi, že trochu vysušuje. Jablečný ocet je sice asi optimální pro to, aby se vlásky leskly a byly příjemné na dotek, ale smiřte se s tím, že pak smrdíte jako tláča s chlebem. Obzvlášť pokud zmoknete, to se ta octová vůně line opravdu do dálky :-D Zkoušela jsem do toho kápnout i pár kapek levandulového oleje, ale vzešla z toho taková směsice vůní resp. pachů, že se můj přecitlivělý nos těšil, až to zase rychle dostanu pryč. Nejspokojenější jsem byla s vodou s citronem.

Jasně že po pár týdnech by bylo na nějaký verdikt dost brzy, ale prostě nemůžu říct, že bych byla kdovíjak nadšená - chyběly mi voňavé a hebké vlásky, občas mě trochu svědila pokožka hlavy... Prý je třeba dát tomu čas; prý to bude vážně supr, až se to srovná a vlasy se přirozeně odmastí. Prý, prý, prý. Jenže já jsem strašně nedočkavá. Zbaběle jsem se vrátila k obdennímu mytí šamponem. Jestli máte někdo dobrou zkušenost s no-poo a utvrdíte mě v tom, že je potřeba tomu dát čas a pak zažiju vlasovou obrodu, ráda si zaexperimentuju ještě jednou, do tý doby ovšem opouštím tenhle eko nápad bez náhrady :-)).

Na státní svátek jsme se vydali do Drážďan. Hlavním cílem byla galerie Albertinum, kde vystavují sochy a umčo od 19. století dál. Vyčerpávající reportáž o tom podal Zubajz zde. Bylo to výživné a inspirující, ale víc si počtěte u Zubího. A taky se tam objevil kousek Středohoří. Takže tady máte aspoň jednoho Caspara Davida Fridricha:

Moc pěkným zážitkem byl výlet Collegia Cibia, na kterým jsem byla tentokrát přizvána také. Vyrazili jsme pěšmo z Mlýnů přes Prysk do České Kamenice; cesta to není moc dlouhá, ale terén se vlní a navíc nám v poslední třetině začalo krásně adventně sněžit. Ta pocukrovaná krajina se mi moc líbila. A ještě víc se mi líbila kamenická hospoda Na Ráně, kde o nás bylo královsky postaráno. Místní nám tam trefně říkali Sněhurka a sedm trpaslíků. Jen ten závěr v nádražce už byl trochu divočejší a málokdo si cestu zpět pamatuje...:-)

Dovolila jsem si vypůjčit pár fotek od Veseláče, prezidenta Collegia Cibia. Jemu totiž nevadilo, že mu nasněží do foťáku a tak statečně dokumentoval celou cestu. Já si egoisticky pro potřeby blogu vybrala jen tyto.

Zvířátek se prostě bojím. Udržuju odstup.

Venca Z. (za normálních okolností považovaný za andrgraunďáka) mě soustavně přesvědčuje, že Dalibor Janda má i jiné kvality než proslulou naditou (či spíše nabitou) kapsu. Dokonce mi kvůli tomu do hospody přinesl i svá podepsaná LP, nad jejichž názvy a tracklisty jsme se dost nasmáli (kam se ztratilo Deset prstů pro život?!).

A tady výsledek, když jsem Na Ráně vytáhla zmrzlý foťák, kterému se okamžitě zamlžil objektiv do podoby efektního srdíčka...:-)

Den před Mikulášem jsme se přidali ke školní exkurzi do Míšně. Do Říše to od nás nemáme daleko, takže se mimořádně nemuselo odjíždět v nelidskou hodinu, ale vše běželo pěkně v poklidu a nakonec byl čas na pamětihodnosti i jiné atrakce. Navštívili jsme skvostnou katedrálu a zámek Albrechtsburg, považovaný za nejstarší v Německu; nejprve byl sídlem Wettinů (a též místem jejich posledního odpočinku), v posledních staletích tu pak sídlila veleslavná porcelánka. Moc jsem nefotila, neb byla zima, foukalo a začalo pršet, takže jen tento pidivýběr.

Supr panďuláci na náhrobnících. Takovej skoro moderní primitivismus. Anebo omalovánky.

V kapli byla velká spousta soch různé kvality, jak je vidno.

Albrechtsburg zabral spoustu času, ale podle mě to tam rozhodně stálo za to. 19. století se tam zapsalo s razancí nevídanou až obskurní, ale mě to baví. Ultramoderně pojatá expozice leckoho pobuřovala, mně se naopak docela líbila. Nepoužívat klasické vitríny přece není zločin.

Po nasycení ducha jsme také potřebovali nasytit žaludky. Příjemně malé vánoční trhy nabízely vše, co jsme od nich potřebovali - Glühwein v kýčovitém hrnečku i Bratwurst, tedy atributy, bez kterých pro nás Sudeťáky neexistují Vánoce. Studeně pršelo, takže jsme se místo procházky městem na poslední hodinku odebrali do značně útulné a příjemné hospody na čaj a míšeňské pivo a pak už se zase frčelo domů. O té hospodě píšu proto, že přesně taková mi tady u nás chybí - nekuřácká, jednoduše zařízená, ale ne tím chladným současným způsobem, naopak působila dost vlídně a hřejivě bez kýčovitých pičičmundiček, s příjemnou obsluhou. Člověk přece snad nechce tak moc...

Jo a taky jsem si koupila xylofon. Ne, nezbláznila jsem se! Jsem zvědavá, jak dlouho se mnou Jenda bude mít trpělivost. Ovšem hned první večer u mého kakofonického třískání dokázal usnout, takže jeho tolerance zjevně nezná mezí :-)

Držím to sice jako prase cvičku, ale dejte mi pár let a zahraju s grácií třeba i Ovčáci, čtveráci.

Přivedl mě k tomu jednak jeho krásný zvuk (vhodný i pro předvánoční čas), chuť si třeba jednou zahrát nějakou takovouhle píseň:

a taky třeba možnost učit se na dva nástroje najednou - občas si trochu zabrnkám i na kalimbu (sanza/mbira), která má překrásný uklidňující zvuk. Tedy když zrovna není tak příšerně rozladěná jako ta moje, kterou jen po sluchu naladit asi nezvládnu...

Krásný advent a KLIDNÉ!! svátky všem!