V zimě se chodí za kulturou

Když je nevlídno - a že poslední dny až týdny je opravdu nevlídno (ty krásná malebná sněhobílá zimo, kam ses zase poděla?!!) - člověk je nejradši někde zachumlanej a nevystrkuje nos. Ale to se taky nedá dělat pořád. Jednoho to věčné vysedávání doma či v oblíbených gastropodnicích brzy omrzí - a s tím určitě počítají i organizátoři kulturního života, neb na nás aktuálně myslí s fůrou výstav, koncertů, představení a bezvadných filmů v kinech.

I já jsem momentálně mentálně "překulturovaná" a mám z toho masochistickou radost. Tohle je výběr těch nejkulturnějších kulturností, co mi za poslední tři týdny utkvěly v hlavě.

Hned dvakrát jsem byla na Tarantinově nejnovějším filmu OSM HROZNÝCH. Kdesi v zasněžených kopcích amerického Wyomingu se nedlouho po občanské válce potkají dva dostavníky. Blíží se blizard, osazenstvo obou dostavníků na sebe pořvává (samozřejmě jen to, které se ztuhlé neválí přivázané na střeše) a dlouze se vykecává, načež se usadí v jednom z nich a putují dál do nejbližšího města, kde se má ztuhlý náklad a taky jedna spoutaná pomlácená ženština předat spravedlnosti. Blizard jim ale zabrání v další cestě, takže se na pár dní chystají usadit v "Miniině galanterii", dřevěné boudě, kde dostavníky obvykle staví. Místo Minie tam ale potkají podivného Mexikánce a ještě podivnější partu chlapíků, kterým není radno věřit ani nos mezi očima. A to se začnou dít věci.

Film otevírá spoustu témat - černí vs. bílí, ženský vs. chlapi, pravda vs. klam a lež, svérázná a svévolná interpretace spravedlnosti... Je to strašně ukecanej film, strašně dlouhej, strašně drsnej, strašně studenej, ale podle mě taky strašně dobrej. Protože:

mám ráda zimu a té je tu habakuk

mám ráda westerny

mám ráda filmy, kde není jedinej sympaťák

mám ráda filmy, kde se hodně mluví

mám ráda, když je film vizuálně krásně udělanej

mám ráda Ennia Morriconeho.

Někomu se ten film líbí moc, někdo ho považuje za Tarantinův průměr, někomu nevoní. A já vám ho za sebe rozhodně doporučuju.

Dalším filmem, který jsme - tentokrát jen jednou - viděli s Jendou a taktéž slečnou Nebel, je dánský úlet O KUŘATECH A LIDECH. Dva bratři se po smrti svého otce dozví, že nebyl jejich skutečným otcem a že jejich pravý zploditel žije na nějakém dánském ostrově. Vydají se ho hledat a dostanou se k jakémusi prapodivnému sanatoriu, kde objeví další tři ztracené sourozence. A že to jsou tedy existence - jeden každého neustále mlátí vycpanými zvířaty, další je otylý filozofující génius, třetí je nesmělý dobrák. "Civilizovaní" bratři se pokouší tohle ulítlé trio trochu zkultivovat, ale to jde opravdu jen těžko, jelikož jeden z nich má sexuální apetit rozohněného býka a svým bratrům je podobný jako vejce vejci. Když se dva bratři konečně dozví pravdu o svém otci, začínají postupně objevovat i to, kým jsou vlastně oni sami...

Velmi, ale opravdu velmi neortodoxní film o genetických pokusech, rodině a přirozených i nepřirozených touhách. Dlouho jsem neviděla větší bizarnost, ale moc jsem se u toho nasmála, hraje v tom skvěle namaskovaná skandinávská herecká elita a navíc je to i moc pěkně natočené. V kinech už to sice asi neuvidíte, ale kdo umí hledat v internetových vodách, nemusí truchlit (a nemusí hledat ani moc dlouho...:-)).

Po dlouhé době jsme s Jendou zase zavítali do Činoheráku. Tentokrát jsem si vymínila pohádku RONJA, DCERA LOUPEŽNÍKA. Báječný skandinávský film podle knihy Astrid Lindgrenové o dvou znepřátelených loupežnických rodech, které usmíří až přátelství a láska jejich dětí, určitě znáte. Blechami, špínou a vtipnými průpovídkami prolezlá verze Romea a Julie se šťastným koncem je jedna z mých nejoblíbenějších pohádek - dobrodružná, kouzelná, citlivá i drsná, žádná sladká pixarovka. Však tu spolu dětští hrdinové Ronja a Birk mluví třeba takhle:

"To znamená, že druhá půlka hradu je plná darebáků?"

"Ne, tady bydlí samí poctiví loupežníci!"

"Jestli sem vkročíš, blbečku, roztrhám tě na hadry!"

"Koukám že jseš dost hloupá."

"Hloupej jseš ty, Borkův spratku!"

"Doufám, že se ztratíš, ty osle!"

"To je můj jarní křik. Kdybych nekřičela, asi bych pukla."

"Copak máš s tou malou čarodějnicí?"

"Je to moje sestra."

"Sestra, hmm, dokážu si představit, co by z toho za pár let mohlo vzniknout. Taková malá bestie černá."

"Néé, ty zase neseš lososa? Kdo to má pořád jíst?"

"Taková hrouda stříbra je dobrá, ale k čemu by nám v Medvědí jeskyni byla?"

"Hmm, to je fakt, stříbra se tam nenajíme."

A navíc je tam Starej Peer.

Nutno podotknout, že se s tím příběhem Činoherák popasoval skvěle (scéna, topení se v řece, harpyje) a i když je to představení hlavně pro děti, zasmějou se i rodiče (bojové scény s hudbou z Klubu rváčů? :-D). Bezprostřední dětské komentáře navíc hře dávaly úplně nový rozměr ("Ona ho miluje!") a neustálé vrtění a bzučení jak v úle na jiných hrách pro dospěláky člověk taky nezažije. Ale přála bych vám vidět Jendův pohled, když jsme vstoupili do foyer a kolem nás se hemžily jenom děti, bezdětné dospělé nevidět...:-)

A závěrem okénko "výstavy".

Po jednom relativně krátkém pracovním jednání se mi podařilo zajít do pražského Veletržního paláce na výstavu BUDOVÁNÍ STÁTU - prezentace Československa v architektuře, umění a designu pořádanou Národní galerií a UMPRUMem. Československo se jakožto státní celek po celou dobu své existence snažilo prezentovat různými způsoby a využívalo k tomu různé instituce i prostředky. Umělci, designéři a architekti se uchylovali buď k osvědčeným a tradičním formám (socialistický realismus, obliba folkloru - viz níže fotka Karla Plicky - a historie, oslava národa), nebo naopak reflexí soudobých trendů či dokonce vlastní invencí dokazovali vzestup nového státu a jeho schopnost v lecčems konkurovat zahraničí (zejména západním zemím).

Jsou tu vystavena díla slavných umělců (Čapkové, Filla, Špála, Myslbek) i méně podařená díla poplatná tématu oslavy státu a národa - za všechny opravdu obskurní obraz Antonína Brunnera:

Najdete tu sochy, busty, architektonické modely, stavební plány, bankovky, mince, vojenské a policejní čepice, prapory, fotografie, nábytek, sklo, krajky, plakáty, látky nebo třeba filmy. Ať už se jednalo o pomníky a památníky (válečné, socialistické - Stalinův na Letné!, významných osobností), průmyslový design, prezentovaný na různých zahraničních výstavách, masové akce (sokolské slety, spartakiády), realizované (nově budované přehrady, sídliště, přesun mosteckého kostela) či nerealizované (olympijské městečko Heliopolis v Tatrách - obrázek níže) velkolepé urbanistické či krajinné zásahy, reprezantativní budovy pro nově vznikající instituce nebo třeba inovátorské umělecké postupy (Laterna magika), vše mělo vně i uvnitř státu vysílat signály o tom, že Československo je silný, svébytný a konkurenceschopný stát, a taky přispět k upevnění národního uvědomění.

Nápad uspořádat výstavu na toto téma je skvělý a rozhodně didakticky potřebný. Exponátů je tu spousta a natolik rozličných, že si jistě každý najde svého "kupce". Nicméně to je možná právě i problém výstavy - je tu toho tolik, že jedna místnost postupně splývá s druhou a to i přesto, že je v každé deklarováno, jakému tématu je věnovaná. Značná část věcí tu má své opodstatnění, ale některé předměty tu působí jen jako nutná vzpomínka na zlaté gulášové časy - úplně poslední místnost se stolem plným retro klumpů už mi přišla úplně mimo a snad měla na výstavu přilákat starší ročníky. Vizuál výstavy (myslím tím i izolepou lepené popisky, barevnost atd.) mě teda taky zrovna dvakrát nenadchl. Přesto je paráda, že něco takového vůbec vzniklo!

V rámci hromadné pracovní exkurze jsme pak konečně absolvovali komentovanou prohlídku výstavy BEZ HRANIC - UMĚNÍ V KRUŠNOHOŘÍ MEZI GOTIKOU A RENESANCÍ. Mezi českou a saskou stranou Krušných hor probíhala ve středověku intenzivní obchodní, kulturní i umělecká výměna, vyplývající z bohatství některých královských i poddanských měst, šlechtických rodů či klášterů, které své významné postavení často získaly díky těžbě kovů (hornictví je také věnována samostatná část výstavy). Výsledek této aktivity prezentuje právě tahle podařená výstava. Je rozčleněná na menší oddíly podle výzamnějších severočeských měst, úvod je vždy věnován hospodářskému a kulturnímu potenciálu dané lokality, načež je návštěvník vtažen mezi tamní umělecká díla (tj. dřevěné plastiky, kamenné sochy, oltáře, obrazy či liturgické předměty). Krom toho, že samotná díla vyrazí nepřipravenému člověku dech (zejména vytřou zrak těm, kdo na severozápadní Čechy stále nazírají pouze jako na zpustošený kraj bez historie), oproti výše zmiňované výstavě se tu dost povedl i vizuál a instalace - černá a decentní osvětlení středověku sluší, členení prostoru na menší kamrlíky je taky více než na místě. No a zkrátka je tu na jednom místě to nej ze středověké produkce, co z našeho kraje lze kde vidět, takže návštěva je v podstatě povinnost :-).

Naše prohlídka se nakonec protáhla na čtyři hodiny, ale měla jsem pocit, že to uteklo jako voda. Dost už ale o této výstavě; i když by se o ní dal napsat zdaleka nejdelší článek, je to pro mě přece jen moc pracovní a bavit se o práci nadšeně i mimo práci zavání úchylkou.

(vypůjčeno z http://martinfryc.eu/vystavy/vernisaz-vystavy-bez-hranic-umeni-v-krusnohori-mezi-gotikou-a-renesanci-1250-1550/)

Tenhle víkend jsme se taky účastnili vernisáže výstavy našeho slovenského kamaráda Lubka o jeho cestách do severských zemí, kterou pořádalo Městské muzeum a galerie v Lomnici nad Popelkou. O té ale bude psáno až v dalším samostatném článku, protože na Lomnicku jsme strávili celý víkend.

Umču zdar a kulturním barbarům zmar!