Nežiju, diplomkuju

Člověk může v životě hodněkrát zažít pocit, že je něco nad jeho síly.

U mě se ten pocit v různé intenzitě objevoval pravidelně třeba ve chvílích, kdy jsem měla v hodinách tělesné výchovy dělat veletoče na hrazdě nebo na kruzích, když jsem potřebovala mít na gymplu z matiky aspoň trojku, ačkoliv mi ta čísla vůbec nedávala smysl, když jsem se měla naučit řídit i přes odpor k autům, když jsem si měla zařídit vlastní domácnost, když jsem se musela naučit fungovat ve světě pracujících v dobách, kdy jsem spíš chtěla být dál jenom bezstarostná studentka... S prkotinami se člověk popral rychle, s něčím bojuju doteď, ale všechno se vždycky nakonec zvládlo a nebyla to ani taková hrůza, jak se zpočátku zdálo.

Aktuálně mám pocit, že ta nejtěžší věc v životě je napsat diplomku!

Připadám si naprosto neschopná, dutá a nepoužitelná. Tolik lidí přede mnou napsalo takové krásné práce s vědeckými ambicemi, tolik lidí to dalo úplně v pohodě a ještě si zasloužili uznání nejvyšších, spousta lidí to zvládla levou zadní. A já se s tím mořím, trápím, převaluju každý slovo jako nechutnou žvejkačku, dokud s ním nejsem spokojená, abych ho nakonec druhý den, když si to po sobě čtu znova, zase nahradila něčím jiným a tak pořád dokola. Sotva horko těžko dokončím jednu kapitolu, hned začnu přemýšlet, jestli vlastně není úplně zbytečná, a že to je neskutečně krkolomnej paskvil.

Moje tělo není zvyklé na neustálé sezení u počítače, a tak mi postupně odumírají ruce. Šlachy jsou namožené, takže se mi ruce klepou, brní a nic v nich neudržím. Pevně doufám, že si je touhle pakárnou neoddělám úplně. Naštěstí mi náš úžasný soused poradil skvělý rehabilitační tip - ponořit ruce do hrachu a různě ho v nich prohmatávat. Alespoň na chvilku to pomáhá a je to hlavně neskutečně příjemný.

Tímto se chci omluvit všem přátelům, že na ně momentálně kašlu. A pokud nekašlu a zrovna se náhodou vidíme, tak vyšiluju, nervuju se a nedá se se mnou rozumně mluvit. Buďte prosím shovívaví, nežiju. Diplomkuju nebo pracuju. Na konci dubna už snad bude líp - tedy pokud se stane zázrak a já to do té doby stihnu odevzdat :-)) Pak už snad zase budu normální.

Teď je všechno černobilý a popletený. Fuj.

(Všechno ne, těch barevných topánků se pořád nemůžu nabažit! :-))