Vlakem

Jedno pozorovatelské chrlení z vlaku. Nic víc.

vlak Děčín - Rumburk

27. 5. 2016

čas: 8:40 - 10:00

Oni topí! Smrad.

Mám pro sebe celou čtyřku sedaček. Zouvám boty, uvelebuju se.

Přisedají dvě dámy. Postarší, nabalená, žebradlo a batůžek, blond přeliv. Mladší, svébytně elegantní, nalehko. Klábosí.

Uskromňuju se. Obouvám boty.

Twilight Sad

Dolní Žleb

Topení mi hřeje promrzlé nohy. Venku fouká.

Průvodčí kváká.

Obratník raka

Usínám. Postarší dáma taky. Průvodčí mě nebudí, jen se pak dvakrát ptá, kam jedu.

Bad Schandau

Dámy vystupují, zouvám boty, uvelebuju se.

Krásná krajina!

Usměvavý pár, on o berlích. Snad s tím nejede do skal a do lesa.

Sportovní kluk v brýlích. Takhle znuděný obličej jsem snad v životě neviděla. Sedí naproti přes uličku, tak ho musím pořád sledovat. Ta znuděnost mě fascinuje. Má ji i v hlase, když telefonuje.

Párek německých důchodců - energičtí, usměvaví, vkusně výletově oblečení. Reprezentativní vzorek germánské rasy. Nikolivěk ubrečený, chorobami prolezlý, věčně nespokojený český důchodce. A taky nedostižný vzor. Ti Němci, samozřejmě.

Další sympatický Němec, starý pán s kšiltovkou, obřími brýlemi, zrcadlovkou kolem krku a mapkou v kapse gatí. Ten se neztratí.

Sebnitz. Zatraceně, to je ale vejška, ten železniční most.

Tschüss, Reich! Hallo, Böhmen.

Mikulášovice. Hrnu se k východu. Aj, moc brzo.

Lipová u Šluknova. Nojo, mají tu krátkej peron. Říkal to průvodčí, abych si už v Děčíně nastoupila dopředu. Že prej pak nebudu skákat do vzduchu. Díky!

(Kamil Lhoták - Slečna s krátkou nohou ve Stromovce)