Výlety v mrtvém období

Nad diplomkou už jsem si tu několikrát posteskla; po úmorném stresovém období jsem ji před dvěma týdny odevzdala a teď děj se vůle boží, zdá se, že obhajoba bude velice zajímavá show...

Každopádně během jejho psaní jsem se moc nedostala ven, výletů bylo poskrovnu, ale jelikož tu poslední článek byl skoro před dvěma měsíci, i z toho mála, co proběhlo, sem chci hodit alespoň malý fotoreport, aby to nevypadalo, že blog úplně zanedbávám.

Ještě na konci února jsme si s Jendou udělali malý výlet na zříceninu hradu Kalich na Litoměřicku. Hrad si údajně nechal vystavět Jan Žižka; už od konce 15. století postupně chátral.

Počasí sice nebylo bůhvíjak skvělé a po předchozích deštích jsme se nahoru trochu brodili bahnem, ale člověk si alespoň na chvíli odpočinul. A taky tam byly docela fešné rampouchy.

Cestou z jedné služebky jsme s Jendou projížděli přes Horní Polici, která už sice patři k sousedům, totiž Libereckému kraji, ale v rámci oblasti, kterou mám na starost, se přes ní dá cesta zkrátit dost efektně. A tahle obec mě zaujala natolik, že jsem si tam vyprosila víkendový výlet na konci března. A to přesto, že jsme byli oba nemocní a moje šílenství z diplomky právě vrcholilo. Ale v zájmu zachování duševního zdraví jsem raději obětovala několik hodin psaní pro čerstvý vzduch a krásné počasí.

Nejprve jsme omrkli poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie a ambity. Jeho architekty byli na přelomu 17. a 18. století Broggiové a je nutno říct, že na to, jak fešácký je kostel, ambity jako by navrhoval (nebo hlavně umělecky řešil) nějaký Pepík z Kotěhůlek...

(svíčkový báby se tady s "restaurováním" teda fakt vyřádily...strašný, strašný, strašný)

Mezi mostem pro pěší a silničním novým mostem se nachází opravdu krásné pískovcové sousoší s vrcholovou sochou Panny Marie.

Odtamtud jsme pak dojeli do Verneřic (resp. Louček) a prošli se krátce k Bobří soutěsce s krásnými vodopády. Zjevně je to velmi oblíbené místo, protože se nás tu sešlo ažaž. Ale bylo tam krásně, přesně tak krásně odpočinkově, jak jsem potřebovala. A v Loučkách kvetly u potoka mraky bledulek, jaro teprv začínalo. To bývá tak nádherné období! Přes potok tam navíc vedou takové malbené kamenné mostky...

A na závěr Jendovy fotky:

Velká a dost zábavná akce byla Via Cibia, na kterou jsem byla blahosklonně přijata "už" podruhé...(viz http://zazvorek.blog.cz/1512/pozdni-podzim). Supr pro mě byla v tom, že jsem si poprvé někam vyrazila po diplomce.

Tentokrát jsme vyrazili vláčkem do Boletic a odtamtud pěšmo po cyklostezce do Valtířova s celkově třemi zastávkami v gastropodnicích, co byly cestou - hospodě Šmak s dost hnusným pivem a srandovní čarodějnicí před lokálem, hospodě U Dubu ve Velkém Březně, kde jsme se božsky najedli (teda já spíš ujídala Jendovi jeho segedín, co chutnal jako klasickej guláš, takže pro mě byl přijatelnej), a na závěr Na Kopečku ve Valtířově, kde jsme zažili supr párty v duchu čarodějnického country... ale dál už mrkejte na fotky ;-)

(Všechny fotil Martin V. aneb veselý copatý docent.)

Ráno na nádraží na Střekově byli (skoro) všichni ještě čerství a málo výřeční. Zato Setuza o sobě dávala vědět kufrzvedajícím pachem na hony daleko. Můj milý muž se nastartoval kafem z automatu, já mu mezitím sežrala svačinu. Tak to u nás prostě chodí...

V Boleticích už se sešla kompletní parta. Většinu cesty jsem, prosím pěkně, zůstala na tuhle bandu divných pupkatých strejdů sama. Naštěstí se to tentokrát VÝJIMEČNĚ obešlo skoro bez keců na holčičí přítomnost a nechali mě na pokoji. :-)

Přesto jsem se raději držela v čele výpravy, jeden nikdy neví, že jo...

Krajina u Labe je někdy trochu nůďo, ale ten den se prostě jaro ohlásilo v plné polní a bylo to krásně odpočinkové.

První úsek cesty byl dlouhý a hned první zastávka stála docela za prd, zato další dvě byly skoro za rohem a stály za to. Tady je vidět ještě pečlivé vyplňování hodnotících listů - pivo i česnečka nic moc. Ale pivu já nerozumím, žejo.

Ve Velkém Březně se čutalo a Kuba alias strýc Pepin alias Fidel jim dělal zkušeného rozhodčího. Nebo možná očůrával plot, to se tak úplně nepozná.

U Dubu to bylo dobré, jen hrozně ukřičené. Pánové už začínali mít náladu a stala se z nich parta uřvaných divočáků. Na druhou stranu jsem se královsky bavila jejich vášnivou debatou o hokeji, kdy to chvílemi vypadalo skoro na (kamarádskou?) rvačku. Tehdy jsem také zjistila, že Jenda má o všem přehled a zaníceně se té debaty účastní. A já myslela, že hokej skoro nesleduje...Ale copak existuje chlap, který to neřeší? :-D Smíchy mi tekly slzy a v duchu jsem si říkala, že všechny "neorealistické" filmy se mohou jít vycpat, protože tohle člověk skutečně nevymyslí. Nějaká antropologická studie by tu taky určitě došla k zajímavým zjištěním...:-)

Fidel a jeho kámoš Továrník...

Tady jsme se pro změnu chtěli prát s Hrubajzem. Ale jelikož mi slíbil, že se stane mým druhým manželem, kdyby nedejbože něco, měla bych si ho předcházet a nikoliv okopávat :-)

Povinnou zastávkou byla pietní chvilka u hrobu Viktora Cibicha, "dědka Březňáka", ve Valtířově. Mě osobně víc zajímaly jiné hroby (tak trochu z profesní deformace a navíc nejsem pivní fašista, protože pivu rozumím jako koza petrželi, jen vím, že mi chutná k mastnému obědu, studené a hodně hořké a vydržím tak dvě-tři a pak se ze mě stává vláčný kašpárek :-)), ale chlapcům tu jejich zábavu neberu.

Na Kopečku se již chystalo čarodějnické country (sice týden před pálením čarodějnic, ale komu by to vadilo, že). S tím jsme si nakonec užili velkou švandu. Tančilo se, zpívalo se, křičelo se, ajajaj.

Prosím pěkně, skutečně neolizuju Vencovi břicho. Ale vypadá to vtipně :-)

Jeden by skoro řekl, že jsou rodina!

A nakonec, aby to bylo fér, taky jednou fotograf - copatý (ostříhaný) veselý docent alias Radar z M*A*S*H*e :-))

Musím říct, že po tom přetlaku s diplomkou se mi přesně takováhle společnost a zábava trefily do noty...Úžasně jsem vypnula. Díky všem!