Za Hastrmanem

Přišel víkend, kdy jsme se s Checkeanem rozhodli "slavit" narozeniny, neb to bylo tak akorát týden po těch mých a týden před jeho, usmyslela jsem si, že pojedeme nejprve na výlet a večer bude posezení u nás na zahradě. Dlouho předlouho jsme totiž s Jendou nebyli na žádném delším pěšovýletě.

Mým zamilovaným krajem je Českolipsko - přirozeně. Od nás to není daleko a je to zatraceně romantický kraj (nejen kvůli Máchovi). Opakovaně jezdím k Holanským rybníkům, do kraje Urbanova Hastrmana, ze kterého jsou níže použité úryvky.

(k výletům viz http://zazvorek.blog.cz/1310/od-aleje-po-smrtku nebo http://zazvorek.blog.cz/1407/hastrman-a-jiricky).

Tentokrát to byl trochu risk, neb jsem měla rozdrásané puchýře a nevěděla jsem, nakolik se na cca 15 km tůru cítí Checkean s Romčou, ale až na komplikace s alergiemi (je mi tak strašně líto alergiků, kteří nenávidí jaro!) to snad proběhlo v pohodě :-)

"Obešel jsem les i vesnici a zamířil jsem ke dvěma nejzápadnějším z Holanských rybníků. Minul jsem samotu zvanou Zemina a chvíli nato hájovnu, stojící ve východním cípu hvozdu, jenž se táhne od Koňského a Nebeského rybníka přes Kozelské vrchy až k Žandovu. Dával jsem si na čas. Než jsem došel k vrbině, propojující kořeny vrostlými do hráze jednu vodní nádrž s druhou, snesla se bezmračná noc s hvězdami příslibem měsíce. Vítr byl suchý a pohrával si s vrbovými proutky, jako by to byly záclony na oknech velkých altánů, stojících každý na jediné křivé noze. Rozhrnul jsem je a vstoupil pod sehnutou korunu nejbližšího stromu. Bylo tu vlhčeji než venku a větší chlad. Z jedné zelené komnaty jsem přešel do druhé hledaje vhodný strom - takový, jehož kmen a větve v sobě drží nejvíc vody. A on si mne našel sám, zvedl mi paže a přitáhl si je, nenápadný, pomenší, stojící zcela stranou na samém konci hráze. (...) Prošel jsem vodou a na druhé straně vylezl na zarostlý břeh, prodral se houštím a vstoupil na zemskou silnici. Nedívat se na světla v oknech stvolíneckých chalup, hledět jen do tmy před sebe, kde se černá masa Vlhoště zvedá do modré noci, jenom se neohlížet, jít a jít."

"V noci jsem nemohl spát. Vyšel jsem do lesa a ještě před kuropěním vklouzl pod hladinu Koňského rybníka, ulehl na dohled skály zvané Smrtka, nevysokého kamenného klínu vraženého do vody, s vypouklým převisem připomínajícím lebku skloněnou v zamyšlení. Tahle voda byla pod ledem hustá jako kaše."