Domažlice a okolí - první malá dovolená

Konečně se dostávám na internet a ke svým fotkám, takže můžu postupně splácet několikatýdenní až měsíční článkové dluhy...

Začátkem července jsme se s Jendou vydali na malou dovolenou po luzích a hájích západních a jihozápadních Čech. Naším dočasným sídelním městem se staly Domažlice, město krásné a příjemně ospalé.

První den jsme se sem jen přepravovali přes auty zacpanou republiku (snad všichni se rozhodli jet na Orlík?), večer zbyl ještě čas na malou příjemnou procházku městem a návštěvu místních gastropodniků. Předtím jsme ale ještě zvládli zajet do blízkého Horšovského Týna, kde jsme stihli poslední dvě prohlídky - hradu i zámku (jsme díky práci hrozně rozmlsaní a zvědaví, a tak všude chodíme na všechny okruhy). Objekt je to nesmírně zajímavý a moc se nám tam líbilo, ovšem některé perličky průvodců nás upřímně pobavily... Věděli jste třeba, že Marie Antoinetta byla ze všech dětí Marie Terezie ta nejkrásnější, a tak se mohla vdávat z lásky?

pracovní deformace se ovšem projevovala i jinými způsoby...

Druhý den jsme vyjeli na hrad Švihov. Cestou jsme, zcela náhodou, narazili na Chudenice.

"V mapě to vypadá na takovou díru, to asi nebudou ty Chudenice od Černínů?"

No a ono jó. Starý zámek byl skutečně jejich sídlem a ačkoliv zde zřejmě cosi jako průvodcovská služba funguje, v době naší návštěvy bylo všude zamčeno i přes to, že první prohlídka měla právě začínat. Třeba si zrovna jen odskočili na WC nebo tak něco. Tak třeba jindy.

Díky tomu nám ovšem zbyl čas na další courání. Náhodou jsme si cestou všimli jakési podivnosti na jednom z kopců a chtěli jsme k ní někudy dojít - cesta naštěstí nebyla nijak náročná. Šlo o rozhlednu Bolfánek, což byla věž zaniklého kostela sv. Wolfganga, na jehož úpravách se mmj. podílel Maxmilián Kaňka. V polovině 19. století byla věž už značně chátrajícího zrušeného kostela přestavěna na dnešní, velmi bizarní rozhlednu.

cestou tam potkáte malebný hřbitov s pěknou kaplí

Švihov je velkolepý překrásný hrad. Opět jsme si dali vícero prohlídek - využili jsme i nově zpřístupněné věže, kde je expozice zaměřená na památkovou obnovu. Nu, leccos by tam ještě potřebovalo poladit, ale jinak potlesk za fajn nápad. Zatímco na klasické prohlídce nás bylo až nesnesitelně moc, na věži jsme byli ve čtyřech. A pár, co tam byl s námi, nás pak záhadně provázel celým zbytkem dne...

neb je Švihov vodní hrad, může se chlubit tím, že v jeho blízkosti se usídlila početná rodinka nutrií

Ze Švihova jsme pokračovali do nedalekých Klatov. Bohužel jsem se nechala zlákat katakombami s mumiemi jezuitů a prosadila si jejich komentovanou prohlídku - netušila jsem, že jsou přístupné i bez průvodce - místo abychom ve stejný čas navštívili komentované prohlídky jinak nepřístupných pěkných kostelů. Takže jsme si od chlapce v hábitu vyslechli třeba to, že barokní kostel se pozná podle toho, že má dvě věže, že ve všem, na čem je IHS, měli prsty jezuiti atd...A potkali jsme tu opět ten pár ze Švihova. Pěkný, leč lehce náročný byl výstup na slavnou Černou věž, odkud je krásně vidět panorama města. Po kratší procházce jsme pak úplnou náhodou stihli ještě prohlídku barokní lékárny na náměstí, kde dámy průvodkyně mluvily rychlostí kulometu, zjevně si libovaly ve výčtech a seznamech (Umberto Eco by z nich měl obrovskou radost), ale informacemi to bylo pěkně nabité, a kde jsme opět narazili na švihovský pár. No a když jsme zaborusili do vedlejší hospody na obědo-večeři, světe div se, opět tam byl náš oblíbený pár! Čekala jsem, že na nás vykouknou i na záchodě... :-)

Zcela náhodou jsme také zjistili, že cestou zpět do Domažlic budeme projíždět kolem Bezděkova, kde je fungl nový malý pivovar. Měli jsme štěstí, že měli ještě otevřeno - v neděli mají pouze do 7 (což by nás vůbec nenapadlo). Nechali jsme si natočit pivo do pet lahve, dali si moc dobré kafe a pak ještě chvilku poseděli u malebného rybníka naproti pivovaru.

U rybníka to byla úplná romantika - za zády se nám pasly kozy, jezdil traktor a v dálce se lehce vlnily kopce (asi Všerubské vrchoviny, ale kdo ví)...

Večer jsme opět probádávali Domažlice, která se před západem slunka fotily daleko lépe než všechny ostatní památky během dne, kdy se nám stavěly zásadně proti sluníčku...

Na další den jsme si naplánovali nenáročné výletování po okolí Domažlic - lákaly mě všelijaké místní folklorně-historické bizarnosti. Z Domažlic vede turistická cesta na vrch Baldov, kde stojí obří pomník k vítězné husitské bitvě v roce 1531 (v podobě kalicha, fungl nový) a barokní kaplička Nejsvětější Trojice. Na podestu pomníku se sice dá vylézt, mně v tom ovšem bránil nesmyslný rantl, pod kterým byl těsně narvaný železný schůdek. Jenda má sílu, a tak to dal. Já mám těžkej zadek, a tak jsem po mnoha nepodařených pokusech zůstala nohama na zemi.

Po spací a obědové pauze jsme - už dosti navečer - vyrazili na další výlety. Tentokrát na vrch Hrádek, kde stojí pomník Jana Sladkého Koziny (realizátorem je Čeněk Vosmík, slavnostního odhalení se zúčastnil i Jirásek, jehož román Poshlavci vyšel pouhých deset let před odhalením pomníku!). Kousek pod ním je velmi, velmi bizarní socha chodského psa. Chudák vypadá, jako by se zrovna vyplazil z písečné duny a už sotva dýchal. To je opravdu bizar.

O pár (veelmi chodských) vesnic dál se nachází obec Trhanov, kde si nechal postavit zámek nechvalně proslulý Lamingen aka Lomikar (chudák jeden). Dneska je to škola v přírodě či jakási mládežnická ubytovna.

Jendu si u blízkého rybníka hrozně oblíbila kachní rodinka. Kačátka se od něj nechtěla hnout, zatímco máma kachna to měla těžce na háku a zpovzdálí občas lehce obhlížela situaci :-)

najdi kočku...

A o dalších pár vesnic dál je místo zvané Výhledy, kde pro změnu stojí pomník slavného spisovatele tohoto kraje - Jindřicha Šimona Baara, jenž má v blízkém Klenčí pod Čerchovem také své muzeum. Pomník vysochal Ladislav Šaloun na místě, kam Baar údajně z Klenčí rád vodil své návštěvy. Je fakt, že výhledy tam byly vážně hezké, ale navečer už se moc nezadařilo je zdokumentovat...

kostel sv. Martina v Klenčí pod Čerchovem

Večer jsme v Domažlicích zažili zajímavou věc. Město nedávno obnovilo funkci ponocného, a tak se nejprve z věže na náměstí ozve (zřejmě z megafonu) nahraný zpěv a následně z věže vystoupí ponocný a toulá se po ulicích. CHtěla jsem si ho vyfotit líp, ale zrovna o něj měla zájem i nějaká televize a dělali tam s ním různé opičky, takže jen takto:

Následující den už jsme se museli přesunout do Karlových Varů, ale cestou jsme toho hodlali ještě spoustu navštívit (ačkoliv finální itinerář se jako vždy vytvářel až v autě podle mapy a aktuální situace - a tak to mám nejradši! :-)). Byla jsem moc zvědavá na Stříbro, kam jsme dorazili v ranních hodinách. Jenže jsme odjeli velice záhy. Neb byl státní svátek, měli všude zavřeno. Což o to, u obchodů nebo ještě tak gastropodniků by to člověk čekal, ale u muzea? Ani kafe nebylo kde si dát. Takže nazdar, ty jedno protivné město s krásnou radnicí! :-D

Pak jsme projížděli kolem Konstantinových lázní, což byla zastávka o mnoho sympatičtější. Mrňavé lázeňské městečko s krásně ospalou atmosférou nás ukonejšilo výbornou kávou a epesními zákusky v cukrárně u jednoho z lázeňských domů. Při pohledu do mapy mě zaujala značka památky - Panny Marie ve skále. Říkali jsme si, že nenáročná procházka lázeňskými lesy nás příjemně protáhne. Nu, cesty neměly zrovna dvakrát lázeňský charakter (takhle zablácená jsem setsakra dlouho nebyla :-)). A ona Panenka Marie byla klasický "poutnický" kýč a trochu mě zklamala... Nicméně zrovna u ní stál postarší cizinec, který si ji kreslil do nějakého sešitku, čímž mě inspiroval, že tohle vlastně můžu přece při svých cestách dělat taky bez ohledu na to, jakou další dokumentaci drobných památek pořizuju...kresba má vždycky lepší atmosféru!

Cestou zpět do Konstantinek jsme pak objevili poklad. Úžasný zatopený čedičový lom s upravenou písečnou pláží a čistou vodou. Plavky jsme bohužel neměli, takže jsme si jen smočili zablácené nohy a oblažili ducha i tělo v místním stánku. To byla ta pravá letní atmoška!

Dalším zastavením byly Bezdružice. Tam nebylo zajímavého takřka nic, neb zámek funguje jen jako restaurace a do kostela se nedalo. Největší atrakcí se tak stala místní sámoška, zásobitelka tolik vytouženou vodou a nanuky :-)

O poznání zajímavější byla nedaleká obec Úterý, která se stala cílem filmařů. A není se co divit, místo je to opravdu malebné a zaslouženě je tu také městská památková zóna.

Naší poslední zastávkou byl velkolepý areál premonstrátského kláštera v Teplé. Bohužel už jsme stihli jen jednu prohlídku (a notně zalidněnou), ale jelikož se do toho teď naštěstí dávají peníze, předpokládám, že si sem třeba za pár let uděláme výlet znovu a určitě bude zase na co koukat. Jen projít areál zabere fůru času... Je to tam moc pěkné, ale takovou atmosféru jako Plasy to prostě nemá :-)

Pak už jsme vyrazili směr Karlovy Vary resp. Chodov, kde nás čekaly filmem nabité festivalové dny... Ale o tom zase příště!

A ještě malá poznámka: pár fotek je Jendových, ať mu neupírám autorská práva.