Podzimní mozaika

Frekvence mého přidávání článků na blog je tak nějak čím dál nižší, ale zběsilost a zároveň extrémní unavenost letošního podzimu horlivému psaní úplně nepřejí. Pokusím se to co nejdřív napravit, ale tenhle článek bude stejně zatím jen takovou směsicí obrázků a komentářů k posledním týdnům... než se zmůžu na něco pořádného.

Absolvovala jsem po dlouhé době dvě pracovní konference - jednu o krajině a venkovu v baroku, ta se odehrávala v Horním Jiřetíně a na zámku Jezeří (ano, těch našich slavných lokalitách ohrožených těžbou), jednu o šlechtických a zámeckých sbírkách (ta probíhala v Děčíně, na Konopišti a v Lobkowiczkém paláci). Obě byly skvělé, inspirativní. Lobkowiczký palác rozhodně stojí za návštěvu, byť vstupné není zrovna nízké. Konopiště bych si asi užila víc mít na něj víc času, ale to už by zkrátka do programu vtěsnat nešlo. A Jezeří? Inu, máte-li už plné zuby vyštafírovaných pokojíčků a skvostných zahrad, tenhle objekt vám může nabídnout atmosféru zcela unikátní... Snad proto má jednu z nejvyšších návštěvností v kraji.

Z druhé konference nemám zatím fotky žádné (snad dojde alespoň na zábavnou skupinovku účastníků na terase Lobko paláce), na první pak fotil Jenda; tady je série jeho bezútěšných fotek z Jezeří s velkostroji v dáli...Ty lehce přehnané úpravy tomuhle tématu myslím moc sluší.

Ta pošmournost mi připomněla, že letošní podzim je celý takový prapodivný. Skoro celé září bylo takřka letní počasí (viz předešlý článek), jindy nejkrásnější říjen propršel, promlžil a proochladl až na téměř zimní listopad. A to se na podzim vždycky těším celý rok, ale letos jsem si ho tedy popravdě vůbec neužila - sluníčko nevidět, procházek pomálu, ani na pouštění draka nedošlo... Nálady jako na houpačce - od naprostého přetlaku energie a permanentního úsměvu na tváři až po totální vyčerpání a depky. A to si to snažím nepřipouštět. Ale ten věčný strašák, že nic nestíhám, byt máme neustále rozkopaný po rekonstrukci, málo světla a ta ohromná únava tomu moc nepomáhají. Přesto se nějaké menší procházky a socializace občas podaří, jako třeba s paní Nebel, s níž se vracíme ke starým novým časům, jen v lehce jiném duchu ;-)

Naopak kulturně se takhle při podzimu žije vcelku bohatě. Nějaká ta kina, perfektní koncert Midi lidi, výstavy, přednášky a taky třeba výlet do Mnichova. Vyrazili jsme tam na otočku a podstatnou část dne strávili v rezidenci Wittelsbachů, fotky ovšem budou někdy příště, Jenda na nich stále pracuje. Snad to nedopadne jako u fotek z květnové exkurze a z naší červencové dovolené které jsou údajně stále v procesu úprav... :-D

Navzdory počasí musím stihnout zdokumentovat veškeré drobné památky obce XY, abychom o nich s kolegou mohli slavně neslavně vydat "knihu", anóbrž můj první oficiální odborný literární počin. :-) Naposledy jsme se za nimi s Jendou vydali právě za takového ušmudlaného sychravého dne, kdy studeně foukalo a z komínů se linula libá vůně spálených pet lahví a uhlí. Jakmile začalo pršet, s dokumentací byl definitivně konec, a tak mám dočasně po žížalkách (a Nepomucích a Panenkách M.). Tímto však děkuji svému muži za obrovskou pomoc!

Má hlavní funkce? Přidržovatelka dvoumetru...

No a na závěr... Jak tak koukám, na fotkách už to asi dlouho utajit nepůjde, takže slavnostně práskám, že čekáme malou Meluzínu aneb FruFru! Jméno ještě nemá, takže ji láskyplně tituluji všelijak; od tasemnice (to má za ten šílený permanentní hlad, kdy by člověk byl schopen sežrat celou lednici a stejně by to bylo málo!), přes vetřelce až po opici zvědavou. Až bude (snad) na světě, nejspíš se vrhnu na nějaké to obligátní mudrování o tom, jak prapodivné a svým způsobem vtipné je to období - ovšem je mi jasné, že teď v jeho polovině to nemá smysl, protože ty největší libůstky pravděpodobně teprve přijdou! :-)

Podzimu zdar, spalovačům uhlí zmar!