Pochmurné ulice Budapešti

Zřejmě poslední letošní větší výlet jsme si naplánovali na prodloužený sváteční listopadový víkend. A dokonce za kopečky, respektive za úrodné nížiny. Do Budapešti.

Tentokrát to byla velkoryse pojednaná dovolená - jelo nás dohromady deset a my se společně se Zubím a Davidem T. velkopansky vezli naším plechovým ořem (tímto sláva Jendovi, který nás v pořádku odvezl i přivezl). Dovolte mi ovšem jedno doporučení: NEJEZDĚTE do Budapešti autem. Kromě toho, že doprava je tam mimořádně hustá a řidiči ukázkově neomalení, budapešťské ulice jsou totální bludiště; úzké, spletité a plné jednosměrek, takže pokud si umanete jet na jedno konkrétní místo, může vám to i s mapou a navigací zabrat klidně hodiny, ačkoliv pěšky to máte na dosah ruky. Nepřeháním, tak příšerně dopravně řešené město jsem ještě nezažila.

Další komplikace vás mohou potkat při zařizování ubytování. Už před lety jsme měli tu čest s dost svérázným panem domácím, se kterým trochu vázla nejen domluva, ale i řešení financí. Tentokrát jsme měli pro všechny pěkně jeden byt v klasickém budapešťském pavlačáku (ty na tom městě miluju asi nejvíc) a na skvělém místě (v samém centru u náměstí Ference Deáka), ale když jsme tam s chlapci jako první část delegace dorazili, pan domácí dělal mrtvého brouka (zaplaceno měl už předem, takže to jednoho opravdu zneklidní...), "apartmán" jsme poznali jen stěží, navíc byla vlezlá zima a pršelo. Jendu se Zubím jsme vyslali hledat místo k zaparkování a s Davidem jsme se odebrali na dvorek našeho pavlačáku, kde na teplo, sucho a světlo lákala kavárna/bar - sice tak trochu hipsterského střihu, ale frflejte, když jinak můžete stát nahoře ve tmě na pavlači před "svým" prázdným apartmánem, kde vám studeně prší za krk a nikde není ani noha. Naštěstí se po pár hodinách i se zbytkem delegace pan domácí uráčil přikráčet a vše se v dobré obrátilo. Každopádně přivítání Budapeští nebylo zrovna vřelé a několikrát jsem to město proklela...:-D

Druhý den se už ale počasí umoudřilo, čehož jsme operativně využili k parádnímu výletu. Naše auto-sekce vyrazila do atraktivního městečka Szentendre (Svatý Ondřej), kam nás dovezla nejrozkodrcanější lokálka, jakou jsem kdy jela. V sezóně je to tu zřejmě turisty přehlcené, ale my si tu naštěstí užili krásný poklidný půlden mimo ten budapešťský mumraj a davy. Městečko má pověst uměleckého doupěte a hlavně kouzelnou atmosféru (zejména při cestě ke kostelu sv. Jana Křtitele na návrší nad městem). Ostatně muzeí, galerií a kostelů (a to jak katolických, tak i protestantských a ortodoxních) je tu na malé ploše přehršel - více se dočtete třeba tady.

Tyhle dvorky fotil Jenda a mně se strašlivě líbily. Bylo to tam malebné a tajemné zároveň...

Pánové po svém uctívají památku Sándora Petöfiho...:-)

Prošli jsme se příjemně vylidněným městečkem i po promenádě podél Dunaje a nakonec na náměstí zapadli do hospůdky, kde nás (resp. jsme se) královsky pohostili, pánové i popili a odkud jsme se zlenivěle přesunuli do lokálky, co nás zase vrátila do metropole. Až budete mít při svých toulkách Budapeští plné zuby davů a frmolu, Szentendre je takový malý, mimo sezonu celkem nenápadný ráj :-)

Večer se pak všichni těšili na návštěvu lázní, které jsem se (celkem nerada) raději rozhodla vynechat a místo toho jsem si udělal procházku budapešťskými ulicemi, zakončenou návštěvou čajovny 1000tea, která je maďarskou pobočkou naší sítě Dobrých čajoven (ano, vskutku originální jít v zahraničí do podniku, který vás doma zaměstnával...:-D). Chtěla jsem zkrátka omrknout, jak moc se u nich dobročajovnická franšíza drží, a musím říct, že to tam bylo moc fajnové; v lístku mají třeba čaje s vlastními směskami koření, což mi bylo veeelmi sympatické.

Večer už se toho moc nenamluvilo, neb když jsme se konečně všichni sešli na bytě, byli už všichni tak unavení, že jsme chodili spát skoro s Večerníčkem...jó lázně.

Třetí den jsme už věnovali klasicky turistické Budapešti. Nejprve jsme svorně zamířili do obrovské vyhlášené tržnice s cílem nakoupit nějaké dobrůtky. Krom různých pálivých paprikových omáček jsme se nechali zlákat i na jídlo u tamních stánků. Bylo to sice skvělé, ale pozor na ceny - ani nemrknete a necháte tam většinu svého denního rozpočtu. A v podstatě za nic. Maďaři obchodovat uměj, ne že ne.

Potom jsme - opět již jen jako auto-sekce - navštívili maďarské Národní muzeum. Expozici dějin mají udělanou sice poměrně klasicky, ale rozhodně to není ke škodě věci; narozdíl od lecjakých současných výstavních experimentů se tu toho aspoň spoustu dozvíte. Expozice starších dějin byla perfektní a nesmírně zajímavá, mě osobně baví hlavně exponáty uměleckého řemesla. Novější dějiny už byly pojaty dost tendenčně, nacionalisticky, zato pro běžného návštěvníka asi celkem poutavě ("pokojíčky a bordel z půdy", jak už to u 20. století bývá obvyklé).

nějaké ty pózovací skupinovky...

Protože Buda Spencera a Terence Hilla žereme!

Těhotenské chutě v praxi: langoš nasladko fakt není žádná zhůveřilost! :-) A ačkoliv to pivo samozřejmě nebylo moje, po tom langoši jsem se ho napila s chutí...:-))

v expozici i na tržnici fotil Jenda...

Ještě jsme zaskočili na vánoční trhy (ano, nejen že jsou místní vydřiduši a vše je strašlivě drahé, ale také jsou dost v předstihu s celým vánočním šílenstvím), kde jsme poobědvali jakési placky se zeleninou a masem, a následně pánové i se zbytkem naší výpravy zamířili opět do lázní, tentokrát Széchenyi. Já si udělala procházku večerním městem (resp. hlavně v okolí Andrássyho třídy a Alžbětinou čtvrtí) a nakonec jsem došla až skoro za nimi, k parku u Széchenyi. V tu chvíli ovšem začalo krápat, do mě se dala zima navíc na mě už postupně lezl nějaký bacil, takže jsem to tmavými ulicemi vzala zase zpět. Sice mi při tom toulání bylo moc smutno, ale budapešťská architektura mě nepřestává fascinovat a málem jsem si při jejím prohlížení vykroutila krk. Zajímavou atmosféru měl jeden objekt - "palác"? na Kodály körönd; na jeho zarostlém, ztemnělém dvoře se válely různé kamenné prvky a sochy, takže to vypadlo jako něco mezi zahradou Šípkové Růženky, zámkem Netvora, který čeká na Pannu, a svérázným lapidáriem. Lákalo mě to tam, ale sama za tmy jsem se do žádného dobrodružství pouštět nechtěla... Ovšem monumentální paláce, činžáky, pavlačové domy, relikty výrobních prostor a velkolepá Andrássyho třída nutí člověka popřemýšlet nad oslňujícím rozkvětem, ojedinělým stavebním boomem a bohatstvím města ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století, kdy se uherská metropole snažila dohnat Vídeň. To město není malebné, není romantické, nemá dochované starobylé jádro; na mě působí temně, pochmurně, ale jakýmsi krásným a vlastně pozitivním způsobem. A tak pestrou ukázku architektury 19. století najdete prostě málokde...

A v neděli? V neděli už se jelo rovnou domů. A při tom jsme se loučili s městem příjemně vyprázdněným a sluncem zalitým... Tak třeba zase někdy, Budapešti. Három gyermek!