Skácel mě skácel

VTEŘINA V LEDNU

A den je tichý, křehký jako skořápka.

Uvnitř je slunce, také celé bílé.

I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.

I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

DŮM

Až se můj život schýlý,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:

Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.

Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá cvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.

Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:

Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.

Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:

Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.

V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní...

V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.

DOPIS

Jela jsem posledním autobusem z náměstí.

Večer byl tíživý a rmutný

jak prázdná voda.

Pořád jsem měla pocit,

že otevřeným oknem odpluji

a připojím se k mráčkům na obloze.

Abych se aspoň trochu utěšila,

rozhodla jsem se, že dříve, nežli vzlétnu,

povzdechnu z hloubi duše.

Aby tu po mně zbylo něco nahlas.