Rakouské putování II

Pokračování nesmírně nudného vyprávění o nesmírně zajímavé červencové dovolené v Rakousku :-))

Třetí (resp. čtvrtý) den naší dovolené jsme byli notně unavení a celé dopoledne (stejně jako celé noci) pršelo, takže jsme horko těžko operativně vymýšleli nějaký smysluplný a zároveň nenáročný program. Jakmile se ale slunko uráčilo konečně ukázat, vyrazili jsme alespoň na výlet do nedalekého lázeňského městečka Bad Ischl. V 19. století se tu léčili i členové habsburského rodu, znát to můžete třeba z filmů o Sissi, čímž si městečko získalo značný věhlas. Císařská rodina si tu pak vystavěla vilu, do které jsme ovšem už nešli (vstupné bylo fakt předražené) a park byl částečně uzavřen, protože ho poničily bouřky, které tu v předchozích dnech řádily. Jak říkám, počasí jsme měli jako malované...

Je to takové poklidné vyfešákované maloměsto, tak trochu ospalá díra, ale na pohled pěkná, ne že ne :-)

I my jsme si ten výlet udělali hodně lázeňský a poklidný. Procházka městem (atmosférou mi hodně připomínalo francouzské lázeňské město Vichy, kde jsme byli před dvěma lety), kafe, pozdní oběd a zase zpátky do kempu. Občas je potřeba trochu zvolnit tempo!

Večer a v noci přišly přívalové deště a několik bouřek, z čehož jsem už byla vážně zoufalá...

Ale nadále už jsme si odmítli nechat počasím kazit dovolenou, a tak jsme další den i za podmračeného a lehce upršeného počasí vyrazili do Hallstattu, kam jsem se hrozně těšila. Naše plány byly vekolepé - projí si městečko, muzeum, půjčit si loďku a objet na ní halštatské jezero, vyjet lanovkou na Dachstein (vybaveni jsme byli na vše!)... Asi není v silách člověka stihnout to za jediný den ani normálně, natož když vám nepřeje počasí a je jasné, že třeba tůra na Dachsteinu by byla úplně marná, neb by tam bylo sotva vidět na krok.A tak jsme proram dost zredukovali, nikoliv však ke škodě věci, řekla bych.

Hallstatt je v UNESCU, takže tam přirozeně bylo turistů jak na... na Václaváku. Je to mrňavé a až kýčovitě malebné městečko s úzkými uličkami, takže se tam přirozeně ty davy lidí musely namačkat jako sardinky. Ale stačilo se vyšplhat na návrší ke kostelíku s fešáckým hřbitovem a turistů hned ubylo. Jakmile začalo znovu pršet, schovali jsme se v muzeu, kam se nám sice původně moc nechtělo, ale odcházeli jsme naprosto nadšení. Halštatská kultura je fenomén a nálezy z tohoto období, které tu samozřejmě mají vystavené, jsou opravdu krásné a zajímavé, navíc v celém muzeu byly všude k dispozici i texty v češtině, což se samosebou hodilo.

Když zrovna chvíli nepršelo, poseděli a povečeřeli jsme ještě na břehu halštatského jezera, ve kterém se Jenda dokonce i vykoupal. Teplotně prý dosahuje říčky Javorky, která má pověst ledárny, takže to muselo být věru osvěžující :-))

Nechtělo se nám ale jet rovnou zpátky do kempu, přeci jen v létě bývá dlouho vidět a je škoda nevyužít každé možnosti vidět něco nového, a tak jsme to zpět vzali přes městečko Bad Aussee s tím, že alespoň uvidíme pořádná horská panoramata a trochu se projedeme krásnou krajinou.

A ta byla vážně překrásná a hory až děsivě masivní. A konečně se také začalo dělat krásné počasí, tak jsme si ještě dali alespoň procházku ještě ospalějším městečkem, kde snad všechny holky i babči nosily dirndl. Pak jsme se v těch kopcích sice trochu ztratili, ale kdo by si zoufal, když je sám samotinký v tak krásné krajině! :-)

Smích nás (a zejména mě) přešel kdesi u Bad Ischlu, když jsme viděli, do čeho se vracíme. To bylo hotové peklo. Temno, blesky i hromy lítaly úplně všude a sem tam spolu s kámošem větrem na silnici sejmuly nějakou tu větev, lilo tak, že nebylo vidět metr před sebe. Museli jsme jet krokem a doufat, že nějaká větev nesejme i nás. A v té černočerné upršené tmě opravdu nebylo vidět vůbec nic a nebyla ani možnost, kde zastavit a schovat se, cestou do kempu nebylo kde. Mám z bouřek panický strach, takže pro mě to skutečně bylo peklo... Že ta bouře byla nestandardní i pro místní, dokazovaly jakési majáky, které s odcházející bouřkou rozsvítili podél jezera, aby naháněly zbloudilé lodě, a které už jindy neblikaly. Brrr.

Další vyprávěnky si schovám zase na jindy!