Těhotenství, doba bláznivá

Tak jo. Konečně si užívám mateřskou. Sice je pořád dosti pracovní (nejspíš už se nikdy nenaučím nenechávat všechno na poslední chvíli), ale už mám čas i na takovýhle roupy.

Nehodlám tu teď pravidelně mudrovat o těhotenství, neb nejsem žádná zkušená zasloužilá matka. Jen tak nějak doufám, že těch pár posledních týdnů čekání na "vylodění v Normandii" už nějak doklepu, a při té příležitosti mě napadlo sepsat, jak mě vlastně těch posledních devět měsíců poznamenalo.

Naprosto nečekaná odpověď je...ZÁSADNĚ! :-D

I když vás přátelé/příbuzní/internet/knihy/zasloužilé matky zahrnou radami, varováními a proroctvími k tomu, co vás všechno čeká a nemine, stejně je to natolik novej a divnej vesmír, že si jeden připadá jak Lajka, kterou vystřelili na oběžnou dráhu a ona by se teď měla naučit létat/mňoukat/přeskakovat z planety na planetu bez mrknutí oka (nebo švihnutí psího ocásku). Je to kosmos plný neznámých slov, zkratek (co sakra všechna ty písmenka maj znamenat a proč je všechny používáte tak naprosto suverénně?!!), fíglů, pouček, haštěření... a zároveň nejsociálnější svět, jakého se ženská může v životě dočkat. Už nikdy (snad vyjma dalšího těhotenství) nebudou všichni kolem tak milí, přívětiví, ochotní, starostliví, citliví, chápaví, shovívaví. A už nikdy nezažijete komunismus v tak líbezné formě, jako je ten mezi matkami/těhotnými. Tehdy totiž společné vlastnictví a solidarita nabývají úplně nových rozměrů a ani při podprůměrném výskytu čerstvých matek ve svém okolí se rozhodně nemusíte bát, že nebudete mít svého nového nájemníka do čeho obléct, v čem ho koupat nebo že zůstane bez hraček a bude si chudák hrát s klacíky a sirkami - z darů z druhé ruky by se dal hravě sestavit celý obchod s dětskými pičičmundičkami.

A teď pár věcí, se kterými sice člověk tak nějak počítá, ale když na to dojde, stejně je to nakonec vopruz, v lepším případě překvápko. Matky a těhotné už to znají, vy ostatní se vyděste/pobavte/připravte...;-)

(Ne)spánek. Spěte, dokud můžete. Fakt. A že se vám chce spát neustále, co? Najednou usínáte kdykoliv a kdekoliv - a to i vsedě a vleže. Užijte si to, protože poslední měsíce jsou spánkovej horor, obzvlášť pokud nejradši spíte na břiše nebo na zádech jako já. Ono to pak totiž prostě už nejde, v horším případě se vám při ležení na zádech dělá dokonce špatně. Navíc do toho neustále couráte na záchod a zevnitř do vás šťouchá váš malý podnájemník/podnájemnice (a nejraději samozřejmě uprostřed noci nebo ve chvíli, kdy se zrovna slastně poroučíte do Hajánkova). A člověku taky hlavou bzučí různé všetečné obavy. A k tomu vás ještě všichni straší, že po porodu se nevyspíte už vůbec, takže se to vehementně snažíte nahnat, ale na povel to fakt nejde. Paráda.

Když je krize, ustelete si pak třeba i na lešení...

Hlad a chutě. O tom už se popsaly stohy papíru a internetových odstavců, ale v reálu je to ještě větší jízda, než si člověk dokáže představit. Obligátní okurky se šlehačkou nebo olizování omítky jsou sice asi trochu přehnaná věc, ale pokud máte to štěstí jako já a nezvracíte, jen co ve vaší přítomnosti zavoní jídlo, připravte se na to, že se z vás dočasně (a to hlavně v prvních měsících) stane popelnice. Vyluxovat takřka celou ledničku v jakoukoliv denní dobu není vůbec problém, mít po obědě chuť (ale v podstatě i hlad) na další oběd a chtít to završit sladkou tečkou je skoro normálka, nemít při sobě neustále nějakou svačinku se skoro rovná bolestné agónii. Milujete sladké? Tak teď vás nejvíc potěší smažené čuňárny, přesolené dobrůtky, sýr, mléko, maso, maso a zase maso... Že jste masožravec? Kdepak, najednou není větší dobrůtka než tabulka čokolády. Nebo radši dvě, co kdyby. A týden co týden se ty chutě mění jako na kolotoči, takže je pravděpodobný, že to, co teď zrovna labužnicky chroupete, za týden nebudete moct ani cejtit. A největší překvápko je, že vaše tělo se s tím vším nějak vyrovná! Otázkou zůstává, jak se s tím huhukoktejlem vyrovnává vaše malá tasemnice...

Břicho. Nejdřív se těšíte na to, až ho budete mít a bude na vás konečně vidět, že jste 2 v 1 (anebo 3 v 1, 4 v 1...). Když ho pak máte, tak už ho nechcete. Nejradši byste našly nějaký šikovný ventilek, kterým by se ten balón dal upustit a vrátit aspoň do podoby píchlé meruny. Všude překáží a v lecčems omezuje. Někdy máte pocit, že snad musí prasknout. A navíc se neustále hejbe, jako by se v něm usídlil vetřelec. Ke konci jste rády, že si zavážete tkaničky u bot nebo vylezete dvě patra schodů. Najednou na sobě nosíte minimálně o deset kilo víc - a těch deset kilo vám narostlo za neuvěřitelně krátkou dobu při rapidním zhoršování fyzičky a čím dál větším utlačování plic. A pokud nemáte to neskonalé štěstí a nemáte docela mrňavé, kulaťoučké a roztomilé bříško (nebo bezbřehé sebevědomí), rozhodně si nebudete připadat sexy, jak se vám to snaží nakukat v časopisech. Klidně mě ukamenujte, ale těhotenské oblečení není sexy. Ani když se snažíte nosit cokoliv jiného, co nepřipomíná vytahané dupačky pro velrybu. Těhotenství prostě není sexy. Ale má to přece logiku a je to naprosto v pořádku - příroda to zařídila tak, aby vám i okolí dala jasně najevo, že se teď máte postupně programovat na mód "matka", nikoliv "sexuální démon" a vábit zbloudilé mužské duše jako siréna.

Hormony. S někým to mlátí víc, s někým míň, ale nevyhne se tomu nikdo. Nálady jako na houpačce, totální euforii vystřídá depka, aniž byste to čímkoliv vyprovokovaly a kdovíjak o to stály. Očumujete ostatní matky a přiblble (nebo rozněžněle) se usmíváte na jejich děti. Očumujete, jaké mají kočárky. Někdo už po počůrání papírku "hnízdí" a nakupuje oblečky, dudlíky a hračky, jiná se hrdě se brání a snaží se za každou cenu zůstat normální co nejdelší dobu. Když na vás pak ale někdo vybalí dupačky velikostí odpovídající tak možná elfovi, s ještě roztomilejšími medvídky/kočičkami/ptáčky/autíčky/ušatými kapucemi (a asi tisícem dalších věcí způsobujících vaše nezvykle pisklavé "jéééééé, to je tak roztomilý!"), vězte, že jste v pasti. Odteď se rozněžníte nad každou pičičmundičkou, co je jen trochu infantilní/měkká a hebká/barevná. A čím víc se bude blížit porod, tím víc si budete myslet, že ji nutně potřebujete. Protože je to přece tak strašně roztomilý a ten mrňous z toho bude mít radost! Bez ohledu na to, že tomu mrňousovi to minimálně několik měsíců bude srdečně ukradený. Hlavně že máte radost vy, že jo..:-)

Okolí. Jak už jsem psala výše, většina lidí kolem vás najednou projeví solidaritu a vřelejší stránku svého já. Výhodu mají ty, na kterých je těhotenství brzy vidět - ostatní vám brzy začnou podávat a uvolňovat židle k sezení, pomáhat s taškama, blahosklonně odpouštět různé přešlapy a mozkové zkraty. Užívejte si jejich shovívavé úsměvy a průpovídky typu "nojo, hormony, viď?". Oni přece nemusí vědět, že se takhle chováte i normálně - jen pro to teď máte krásnou výmluvu (která vám vydrží i dalších pár let po porodu) :-) Mně břicho začalo pořádně růst až relativně pozdě a údajně je docela nevelké, takže pod všemi těmi vrstvami zimního oblečení se poměrně slušně schovávalo až do osmého měsíce, kdy mě někdo poprvé pustil sednout v MHD (což se mi hodilo, protože se mi v něm začalo dělat špatně) a začali si toho všímat i cizí lidé. Zajímavé je, že sednout vás nepustí ten nagelovanej týpek s mobilem přirostlým k ruce nebo chlapíci čtyřicátníci, ale zásadně důchodkyně, co jsou samy rády, že vůbec sedí, nebo matky s dětmi.

Počasí. Ovlivňuje vás podstatně víc, než si myslíte. Malovala jsem si, jak to bude krásné, když se nám dítě narodí do plného jara, všechno se probouzí, pokvete, bude teplo, sluníčko, hned vyrazíme na procházky. To mi ovšem nedošlo, že předtím většinu těhotenství prožiju v podzimních a zimních měsících. A když se zima "vydaří" tak jako ta letošní (nehořekuju nad sněhem, díky bohu za něj!) a neustále vás trápí inverze, smog, zataženo, ledovka a sluníčko nevidíte třeba tři týdny (což u nás bylo ostatně i na podzim), srazí to na bod mrazu i vaši náladu a dojem z těch divných měsíců s břichem. Depky ze tmy a smradlavého vzduchu, málo vitamínů (zelenina v obchodech je totálně mdlá a zároveň zima není zrovna období, kdy vám k jídlu stačí zeleninový salát, takže na vitamíny ani stejně nemáte chuť), potíže s oblečením (je přeci jen snazší a levnější sehnat o trochu větší šaty nebo košile než svetry, kabáty a bundy), méně možností sportovního vyžití (procházky ve smogu by si člověk měl rozmyslet, na ledu to zase nejde, protože jste-li tak šikovné jako já a narazíte si při uklouznutí kostrč, pár týdnů budete chodit jak stará bába a hekat při každém pohybu, takže s procházkami je utrum), inu, žádná hitparáda... Na druhou stranu v chladnějších měsících vás asi tolik nepotrápí otoky a nevolnosti a pokud jako já z duše nenávidíte horko, budete se cítit daleko příjemněji lehce vymrzlá v teplém svetru u čaje než upocená v tílku u bazénu.

Kulturní a společenský život. Tady dost platí, že jaký si to uděláš, takový to máš. Samozřejmě že by mělo postupně odpadnout vysedávání v zahulenejch pajzlech dlouho do noci nebo obrážení technoparty víkend co víkend. Zároveň ale to, že je člověk v jiném stavu, neznamená, že má lepru nebo angínu a nemůže mezi lidi. Okruh přátel, vhodných podniků k posezení a možného večerního společenského vyžití se přirozeně rapidně zúží, někteří vás nevidí třeba půl roku (a někteří se k vám pro jistotu nebudou hlásit ani v následujících letech, minimálně dokud cvrčka neodklidíte do mateřské školky a zbavíte se tak stigmatu "matka na plný úvazek"), někteří se vás začnou zničehonic stranit ("se to vždycky stočí k miminům a kočárkům" - "ale já s tím nezačala, vy jste se ptali!")... Na druhou stranu není důvod, proč si neužívat kina, divadla, výstavy, koncerty. A snad jsem se nakonec dostala na víc výstav, přednášek a konferencí než obvykle - zřejmě ve snaze nenechat mozek úplně zdegenerovat a donutit ho ještě naposled trochu nastartovat, než se zcela poddá žvatlání a sunaru :-). V muzeích a galeriích holt ale začnete vyhledávat místa k sezení pro důchodce nebo začnete krást židle kustodům, na koncertech si nezadovádíte v kotli, v kině si sedáte na kraj řady, protože co půl hodiny běháte na WC. No a co? Všechno je přeci lepší než se válet doma na gauči. Náš malý podnájemník/podnájemnice zažil/a taneční party na Midi Lidi, hlučné kytary Priessnitz a ještě v minulém týdnu dvojitý elektronášup Aby Wolf a kapely Leto. Jestli nebude mít pořádný hudební vkus, není to naše chyba! :-D

z rozlučky s kolegy v práci (ta sláva nebyla jen kvůli mně, odcházeli jsme najednou tři...)

A ještě pár věcí závěrem.

Je to asi to nejdivnější období v životě.

Taky je to nejspíš zatím to nejnáročnější období v životě (fajn, největší rodeo nás teprv čeká, ale to je v předaleké zamlžené budoucnosti).

V lecčems je nejzábavnější a nejkomičtější.

Člověk si ale nesmí nechat nic nakukat, přikazovat. Dokud je svéprávnej, má nárok na to používat výhradně vlastní hlavu a dělat, co uzná za vhodné. Sám nejlíp ví, co mu dělá nebo nedělá dobře. Takže až vám zase bude někdo dávat dobře míněné rady typu "pořádně se nacpi, jíš teď za dva/nikam už nechoď a nejezdi/ten burčák nepij/tohle jídlo nejez, není to zdravý/lež už jenom doma...", shovívavě je přijměte, ale zařiďte se podle svého. Podle těhlech rad by z vás totiž brzy byla nemohoucí, nepohyblivá, asociální velryba bez zážitků, podnětů, ale třeba i pořádné imunity. Opakuju, nemáte lepru. Jen jste prostě spolkly balón, kterej potřebuje trochu péče a opatrnosti. A jednou vám to třeba i vrátí.

A to je konec, přátelé :-) Držte palce, ať se ten náš malý beránek/ovečka narodí v celku a ne vejpůl, ať má všechna kopejtka, jak se sluší, a ať se mu s námi na tom světě líbí.